ECLI:CZ:US:2019:2.US.2165.19.1
sp. zn. II. ÚS 2165/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., právně zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. 3 Tdo 1606/2018-26, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. 6 To 243/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2018 sp. zn. 8 T 100/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 3. 7. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, neboť - stručně řečeno - dne 20. 1. 2015 srazil svým automobilem na vyznačeném přechodu pro chodce poškozenou (rok nar. 1934), která z jeho pohledu přecházela zleva doprava, čímž jí způsobil smrtelná zranění. V záhlaví citovaných rozsudkem obvodního soudu byl proto odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let (se zkušební dobou v trvání čtyř let), trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let, povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody a povinnost nahradit pozůstalým nemajetkovou újmu. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozsudek prvostupňového soudu v převážné části potvrdil, ve vztahu k výrokům o náhradě nemajetkové újmy zrušil a pozůstalé odkázal se svými nároky do občanskoprávního řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Zaprvé, poukazuje na údajné spoluzavinění poškozené spočívající v tom, že poškozená navzdory "hustému provozu" nevyčkala v druhém pruhu nebo na chodníku a "rychlou chůzí" vstoupila na přechod, čímž porušila svou povinnost chovat se ohleduplně, svým jednáním neohrožovat své vlastní zdraví a život a řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §4 písm. a), b) a §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Naopak stran svého jednání uvádí, že střetu vozidla s poškozenou neměl možnost zabránit, pročež mělo dle jeho názoru dojít pouze k naplnění základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního řádu, a nikoli k naplnění skutkové podstaty kvalifikované. Zadruhé, stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz špatnou viditelnost a obecně zhoršené podmínky, za nichž došlo k dopravní nehodě. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a principu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud naopak není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a není oprávněn přezkoumávat, zda se orgány veřejné moci nedopustily pochybení v rovině podústavního práva nebo jiné nesprávnosti [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2497/18 ze dne 19. 3. 2019; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
7. Úvodem považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že námitky stěžovatele směřují výhradně do skutkové roviny věci a jejich obsah je prakticky identický s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy (zejména v řízení před Nevyšším soudem). Stěžovatel znovu nabízí svou vlastní interpretaci skutkového děje a na základě toho dovozuje, že jeho jednání nemělo být subsumováno pod kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti.
8. Podstatou první námitky stěžovatele je tvrzení, že poškozená (rok nar. 1934) významnou měrou přispěla k dopravní nehodě, v důsledku níž došlo k jejímu úmrtí, neboť zcela neočekávaně "rychlou chůzí" vstoupila na přechodu pro chodce do vozovky, pročež stěžovatel (řidič vozidla) neměl možnost reagovat a vyhnout se střetu. Na základě toho dovozuje, že z jeho strany nedošlo k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona - jmenovitě §4 písm. a) a b), §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu - a potažmo ani k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Pokud to obecné soudy nereflektovaly, porušily dle názoru stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces. Předně Ústavní soud podotýká, že stěžovatelova argumentace postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, směřuje výlučně do roviny skutkových zjištění, není podpořena žádným odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva a obecné soudy se s ní již dvakrát vypořádaly podrobným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem. Již z tohoto důvodu lze považovat první stěžovatelovu námitku za zjevně neopodstatněnou.
9. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že nemohl přehlédnout jistý nedostatek sebereflexe na straně stěžovatele a - jak ostatně poznamenaly již obecné soudy - jeho snahu vytvářet alternativní průběh skutkového děje, který nikterak nekoresponduje s videozáznamem incidentu, fotodokumentací místa nehody, znaleckými posudky a dalšími provedenými důkazy. Jeho argumentace je o to víc překvapivá, že zesnulá poškozená byla v čase nehody ve značně pokročilém věku, dle videozáznamu stála před vstupem do vozovky několik vteřin na chodníku a nevstoupila bezprostředně před vozidlo stěžovatele, nýbrž nejprve přešla ze stěžovatelova pohledu celý levý souběžný jízdní pruh a až následně došlo v pravém jízdním pruhu k (smrtelnému) nárazu vozidla stěžovatele do poškozené (v podrobnostech viz napadené usnesení Nejvyššího soudu).
10. Podstatou druhé námitky stěžovatele je tvrzení, že provedené dokazování nepředstavovalo dostatečný základ pro rozhodnutí o jeho vině. Stěžovatel konkrétně poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3765/17 ze dne 12. 6. 2018 a namítá, že v znaleckých posudcích ani v napadených rozhodnutích obecných soudů nebyly reflektovány zhoršené optické podmínky panující v čase incidentu (zejména tmu, déšť a odlesky světel) a naopak znalecký pokus byl uskutečněn za ideálních viditelnostních podmínek. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že posouzení otázky viditelnosti v čase dopravní nehody je významné pro posouzení míry zavinění řidiče vozidla. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3765/17 nicméně nepovažuje za přiléhavý. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu. Ten k identické námitce stěžovatele uvedl, že revizní posudek, na který stěžovatel poukazuje, byl zaměřen především na "řešení otázky obviněným tvrzené oblasti zakrytého výhledu z důvodu levého předního sloupku vozidla," byť v kombinaci s dalšími optickými a meteorologickými vlivy, a následně připomíná, že na rozdíl od skutkových okolností popsaných v nálezu sp. zn. I. ÚS 3765/17 šlo v stěžovatelově případě o "rovný úsek, ... osvětlený lampami veřejného osvětlení, oddělený od protisměru s jedoucími vozidly ještě pásem s tramvajovými kolejemi, jež tyto údajné [negativní optické a meteorologické - pozn.] vlivy zcela minimalizoval." Ústavní soud proto konstatuje, že ani druhá námitka stěžovatele není důvodná.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu