ECLI:CZ:US:2013:2.US.2170.13.1
sp. zn. II. ÚS 2170/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Buriana, zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem Kpt. Jaroše 10, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, č. j. 22 Cdo 585/2012-106, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2011, č. j. 13 Co 368/2009-101, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. dubna 2009, č. j. 6 C 108/2008-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v zákonné lhůtě podal ústavní stížnost, kterou brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu Brno venkov domáhal proti České republice určení, že vlastníkem nemovitostí přesně specifikovaných v žalobě byl ke dni své smrti, tj. ke dni X. X. XXXX, jeho otec Arnošt Burian. Soud prvního stupně žalobě rozsudkem ze dne 22. dubna 2009, č. j. 6 C 108/2008-61, vyhověl. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že v dědickém řízení po zemřelém otci, které proběhlo v roce 1975, byla potvrzena dohoda dědiců, podle níž stěžovatel získal ideální 61/64 předmětných nemovitostí. Rozhodnutím Okresního soudu Brno venkov ze dne 13. ledna 2006, sp. zn. 21 D 574/2005, bylo potvrzeno, že ideální 3/64 předmětných nemovitostí nabyla Česká republika jako odúmrť po Josefu Kvardovi prohlášeném za mrtvého ke dni X.X.XXXX. Určovací žalobě bylo soudem prvního stupně vyhověno s odůvodněním, které se především opíralo o závěr, že otec stěžovatele vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržel.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku ve věci samé, podala odvolání žalovaná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; žalobce podal odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 13 Co 368/2009-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v dědickém řízení po otci stěžovatele vystupovali další dědicové, a to manželka zemřelého a jeho dvě dcery, které nebyly účastníky tohoto řízení, a protože se jedná o nerozlučné společenství, nezbylo než žalobu zamítnout pro nedostatek věcné legitimace.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, č. j. 22 Cdo 585/2012-106, zamítnuto z důvodů vyjádřených v rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud pouze upřesnil a doplnil právní argumentaci, ze které vyšel odvolací soud
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů a obsáhle vyložil důvody svého nesouhlasu. Zpochybňuje závěry odvolacího a dovolacího soudu v otázce nerozlučného společenství dědiců na projednávání sporů týkajících se určení rozsahu majetku patřícího do dědictví po zůstaviteli. Tvrdí, že je mu bráněno v přístupu k soudu, neboť není v jeho moci přinutit ostatní dědice, aby se účastnili soudního sporu jako žalobci a nepovažuje za správné, aby byl nucen žalovat své rodinné příslušníky proto, že se nechtějí aktivně jako žalobci zúčastnit předmětného řízení. Kromě toho nebyl soudem poučen podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Rozhodnutí dovolacího soudu považuje za překvapivé, neboť se podle jeho názoru odchyluje od jeho dosavadní judikatury a jeho právní názor je rozdílný od právního názoru odvolacího soudu. V postupu obecných soudů spatřuje porušení shora uvedených ústavních práv a na tomto základu se domáhá zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Podaná ústavní stížnost je jen pokračující polemikou se závěry obecných soudů, vedenou v rovině podústavního práva a stěžovatel mylně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu.
8. Ústavní soud v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity, vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily, tato odůvodnění jsou racionální a srozumitelná (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jen na okraj k argumentaci stěžovatele Ústavní soud dodává, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nejsou překvapivá, neboť vychází z dlouhodobě zastávaného právního názoru o nerozlučném společenství, který má oporu jednak v doktrinální literatuře, tak v judikatuře Nejvyššího soudu. Nemůže obstát argumentace, že je stěžovateli bráněno v přístupu k soudu. Dovolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí na str. 3 v předposledním odstavci dokonce přesně popsal postup, jak zajistit účast všech nerozlučných společníků v řízení, pokud nechtějí aktivně do řízení vstoupit. Dovolací soud také vyložil, proč je nutná účast všech dědiců na rozhodování o rozsahu majetku patřícího do dědictví, který má základ v jejich hmotněprávním nároku na dědictví. Důsledkem neúčasti byť jen jednoho z nerozlučných společníků v řízení je nedostatek věcné legitimace.
10. Stejně tak nelze akceptovat tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyl poučen podle §118a o. s. ř. Kdo je věcně legitimován k účasti na občanskoprávním řízení je otázkou hmotněprávní a soudy poskytují, jak vyplývá z §5 o. s. ř. poučení účastníkům řízení pouze o jejich procesních právech a povinnostech. Proto jsou úvahy stěžovatele v tomto směru nepřípadné, jak na to ostatně se stejnou argumentací poukázal dovolací soud.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu