ECLI:CZ:US:2002:2.US.218.02
sp. zn. II. ÚS 218/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. E., zastoupeného JUDr. J. S., Ph.D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 3 To 477/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména pak práva na rovnost stran, možnost obžalovaného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a práva na obhajobu.
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 13 T 134/2000, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za což mu byl podle §202 odst. 1 a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Na základě odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno krajským soudem, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolání zamítl.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a navrhl jeho zrušení toliko s odůvodněním, řečeno stručně, že mu nebylo při veřejném zasedání u odvolacího soudu uděleno poslední slovo. Podrobněji však svůj návrh nezdůvodnil. Jakékoliv další námitky skutkové či právní, vztahující se k procesní či hmotně právní stránce jeho trestní věci a ústavní stížností napadenému rozhodnutí obecného soudu, stěžovatel nevznesl. Stěžovatel dále navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
K ústavní stížnosti se obsáhle a podrobně vyjádřil předseda senátu 3 To Krajského soudu v Ostravě, který nesouhlasí s námitkami stěžovatele a uvádí, že v rámci veřejného zasedání, konaného dne 5. 10. 2001 u odvolacího soudu, poté, co bylo přečteno odůvodnění odvolání stěžovatele vypracovaného jeho obhájcem, bylo uděleno slovo stěžovateli. Tomuto tak byla dána možnost, aby sám přednesl odvolání, případně upřesnil či doplnil důvody odvolání, uvedené obhájcem v jeho písemném odůvodnění, jak to vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, který je založen na č.l. 132 spisu Okresního soudu v Ostravě. Stěžovatel mimo jiné uvedl, že souhlasí s tím, co uvedl jeho obhájce v písemném odůvodnění odvolání, kdy na závěr uděleného slova prohlásil, že již nic dalšího nechce uvést. V rámci tohoto veřejného zasedání byla dána možnost i přítomnému obhájci stěžovatele, aby přednesl podané odvolání, případně doplnil důvody již uvedené v jeho písemném odůvodnění, přičemž krajské státní zástupkyni byla dána možnost, aby se k podanému odvolání vyjádřila.
Dále je nutno uvést, konstatuje předseda senátu, že průběh veřejného zasedání je obecně upraven v §235 tr. ř. s částečnou modifikací zvláštními ustanoveními o řízení konaném o odvolání (§263 tr. ř. účinného v době konání veřejného zasedání, proti němuž směřují námitky podané ústavní stížnosti). Během tohoto veřejného zasedání byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu upravující tuto formu jednání soudu. Je přitom nutno poukázat, že trestní řád stanoví rozdílný postup ve vztahu k různým formám jednání soudu. Je tedy nutno rozlišit úpravu průběhu veřejného zasedání a hlavního líčení, které je těžištěm trestního stíhání, v němž je meritorně rozhodováno o podané obžalobě, zatímco ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem bylo v daném případě rozhodováno o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně, které bylo učiněno v hlavním líčení.
V rámci podané ústavní stížnosti je namítáno, že odvolací soud neudělil v tomto veřejném zasedání stěžovateli poslední slovo a v této souvislosti je argumentováno ustanoveními §216, §217 a §218 tr. ř., která však upravují postup soudu v hlavním líčení. Odvolací soud však v daném případě jednal v jiném stadiu řízení, a to ve veřejném zasedání, které je jako jiná forma jednání soudu upraveno v Hlavě XIV. trestního řádu, zatímco ustanovení upravující postup soudu v hlavním líčení jsou systematicky zařazena do Hlavy XIII. trestního řádu. Trestní řád pak v zásadě nestanoví právo obžalovaného na poslední slovo v rámci veřejného zasedání, konaného v odvolacím řízení (s výjimkou případu, kdy je prováděno dokazování, který se však na nyní posuzovaný případ nevztahuje). Podle §235 odst. 1 tr. ř. osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese, Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce, se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli.
Podle předsedy senátu, je tedy z výše uvedeného zřejmé, že krajský soud postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu upravujícími průběh veřejného zasedání, pokud udělil obžalovanému i jeho obhájci slovo k přednesení návrhů (v daném případě odvolání, jehož písemné odůvodnění zároveň přečetl), kdy státnímu zástupci byla rovněž dána možnost se k tomuto návrhu vyjádřit. V této souvislosti je třeba poukázat, že již samotná povaha tohoto jednání soudu, během kterého navrhovatel přednáší návrh a protistrana se k tomuto návrhu vyjadřuje, aniž by byly prováděny jakékoliv důkazy, nezakládá důvod k opětovnému udělení posledního slova navrhovateli (odvolateli). Veškeré důkazy, o které opřel soud prvního stupně své meritorní rozhodnutí, byly přitom provedeny v hlavním líčení, během kterého byla dána obžalovanému možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit, a to rovněž v rámci posledního slova, které mu bylo v hlavním líčení v souladu s ustanovením §217 tr. ř. uděleno. K tomu lze dodat, že v daném případě nepřicházel v úvahu postup podle §235 odst. 2, 3 tr. ř. který upravuje průběh veřejného zasedání, jsou-li při něm prováděny důkazy, když v průběhu jednání odvolacího soudu, proti němuž směřuje podaná ústavní stížnost, důkazy prováděny nebyly.
K meritu věci Ústavní soud konstatuje, že ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Věc byla v další fází řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv nedošlo.
Jak bylo konstatováno úvodem, ústavní stížnost je podána toliko s odůvodněním, že při veřejném zasedání u odvolacího soudu nebylo stěžovateli uděleno poslední slovo, obdobně jako při hlavním líčení. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na odlišný charakter řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, kdy těžiště dokazování leží bezpochyby před soudem prvního stupně, kde je koncentrován prostor pro obžalovaného, aby se vyjádřil k provedeným důkazům a navrhl na svoji obhajobu příslušné důkazy. V odvolacím řízení pak musí být dán prostor stranám k přednesu jejich návrhů a musí jim být poskytnut prostor se k těmto návrhům vyjádřit, to vše za podmínek stanovených příslušnými ustanoveními trestního řadu, upravujících průběh řízení před odvolacím soudem, jejichž protiústavnost stěžovatel ostatně ani nezpochybňoval. Ústavní soud konstatuje, že nelze dovodit protiústavnost napadeného rozhodnutí krajského soudu za situace, kdy jeho postup byl zcela v souladu s požadavky spravedlivého procesu, jehož principy se promítají do příslušných ustanovení trestního řádu, podle kterých krajský soud při předmětném veřejném zasedání důsledně postupoval. V tom se Ústavní soud zcela ztotožňuje s vyjádřením předsedy senátu krajského soudu. Nelze dále odhlédnout od skutečnosti, vyplývající z protokolu o veřejném zasedání (viz č.l. 132 příslušného soudního spisu) a z ústavní stížnosti, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo uděleno poslední slovo a že se tak neměl možnost vyjádřit k provedeným důkazům a uvést závěrečné návrhy, nicméně, je třeba uvést, že žádné dokazování se před odvolacím soudem neprovádělo, obhájce obžalovaného návrhy na doplnění dokazování neměl, stěžovatel sám uvedl, že souhlasí s tím, co řekl jeho obhájce a obhájce sám odkázal na odůvodnění odvolání a toliko zdůraznil některé dle jeho tvrzení důležité okolnosti.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu