ECLI:CZ:US:2010:2.US.219.10.1
sp. zn. II. ÚS 219/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. v. d. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 č. j. 33 Cdo 1142/2007-203, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006 č. j. 20 Co 379/2006-172, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 3. 2006 č. j. 6 C 1165/2001-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 22. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jimi měly být porušeny čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Okresní soud v Nymburce v záhlaví citovaným rozsudkem vyhověl žalobě J. O., jíž se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 456 140 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2000 do zaplacení, kterou stěžovatelce ve formě 20 000 CHF zapůjčil, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci tuto dlužnou částku, tj. 456 140 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku. Dále stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 39 170 Kč, resp. povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 1 850 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelka i žalobce odvolání. Stěžovatelka v něm namítala vadné posouzení věci založené na nesprávném hodnocení důkazů i neúplném dokazování. Žalobce své odvolání zaměřil proti výroku o nákladech řízení a domáhal se jejich navýšení na částku 159 762 Kč. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu ve věci samé a k odvolání žalobce změnil výrok okresního soudu o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 159 170 Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalobci částku 23 706 Kč. Krajský soud se tak v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry okresního soudu ve věci samé, které považoval za věcně správné.
Dovolání stěžovatelky, v němž jednak namítala pochybení odvolacího soudu (nerespektování §657 obč. zák.), když žalobci přiznal zůstatek dluhu v českých korunách, byť byla půjčka poskytnuta v cizí měně, jednak nesouhlasila s výrokem o nákladech řízení, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné. Dále uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřela obdobné námitky, které předestřela již v průběhu řízení před obecnými soudy, tj. polemiku se způsobem hodnocení důkazů a posouzení věci samé ze strany obecných soudů i se způsobem, jakým rozhodly o nákladech řízení. Stěžovatelka konkrétně na úrovni podústavního práva polemizovala se závěry obecných soudů, kdy žalobci v rozporu s ust. §657 obč. zák. a ust. §155 odst. 2 o. s. ř. přiznaly dlužnou částku v jiné měně (CZK), než v jaké byla půjčka poskytnuta (CHF). Nadto obecné soudy pochybily tím, že nerespektovaly ust. §154 o. s. ř. a při přepočtu užily směnný kurz, který nebyl platný v době vyhlášení rozsudku, čímž bylo žalobci přiznáno vyšší plnění než v době vyhlášení rozsudku být přiznáno mělo. Na základě své interpretace citovaných ustanovení obč. zák. i o. s. ř. pak stěžovatelka dospěla k závěru, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jejího vlastnického práva i práva na spravedlivý proces. Stejně tak nesouhlasila se způsobem, jakým zejména krajský soud rozhodl o nákladech řízení, když vadným způsobem aplikoval ust. §142 odst. 1 o. s. ř., čímž rovněž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Proto s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť její námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem obecných soudů při posouzení věci samé i při rozhodování o nákladech řízení, a to vše v rovině podústavního práva. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak okresní, tak i krajský soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Své závěry o neexistenci vzájemné pohledávky ani o neexistenci dohody o splátkách předmětné půjčky po provedeném dokazování řádně odůvodnily, přičemž zejména krajský soud se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky, které předestřela v průběhu řízení a které byly koneckonců následně i obsaženy v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Samu okolnost, že těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatelky.
Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatelky se závěry krajského soudu a následně i Nejvyššího soudu ohledně jejich pochybení, když žalobci přiznaly dlužnou částku v jiné měně (CZK), než v jaké byla půjčka poskytnuta (CHF). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně zdůvodnil (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 33 Odo 454/2006), proč tuto polemiku stěžovatelky stran interpretace ust. §657 obč. zák. a §155 odst. 2 o. s. ř. užitou obecnými soudy je třeba odmítnout, stejně jako námitku stěžovatelky, že došlo k porušení §154 o. s. ř., dle něhož měly obecné soudy použít k přepočtu směnný kurz platný v době vyhlášení rozsudku, který byl pro stěžovatelku více příznivý než v době uplatnění nároku na vrácení předmětné půjčky ze strany žalobce. Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že postup okresního soudu, kdy použitím směnného kurzu platného v době splatnosti předmětné půjčky určil výši dlužné částky, kterou je stěžovatelka povinna uhradit, považuje za správný, neboť nesplnění povinnosti stěžovatelky vrátit předmětnou dlužnou částku řádně a včas nelze klást k tíži žalobce - věřitele, který by v případě řádného a včasného splnění povinnosti ze strany stěžovatelky mohl vrácené peníze dále využít či investovat, a to právě v hodnotě platné v době splatnosti dlužné částky. Způsob určení výše dlužné částky, jehož se stěžovatelka domáhala, by tak žalobce nespravedlivě poškozoval.
Za nepřípadnou považuje Ústavní soud i polemiku stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadené rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatelky. Krajský soud změnu nákladového výroku ve vztahu k řízení před soudem I. stupně zdůvodnil a transparentně předestřel své úvahy, jimiž byl veden (viz str. 5 rozsudku) a tedy ke zvýšení částky na úhradu nákladů řízení. Ústavní soud tak považuje způsob rozhodování o nákladech řízení za ústavně konformní.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu