ECLI:CZ:US:2014:2.US.2194.14.1
sp. zn. II. ÚS 2194/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Zdeňky Marečkové, zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem Nad Primaskou 8, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2011, č. j. 71 Cm 51/2008-136, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 94/2012-162, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, č. j. 29 Cdo 1194/2014-177, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na vlastnictví porušením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
[2.] Ve své ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatelka především námitky proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl pro tvrzenou absenci obligatorních náležitostí dovolání, konkrétně pak proto, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka však tvrdí, že její dovolání bylo podáno řádně a postup Nejvyššího soudu byl nepřípustně formalistický.
[3.] Ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně pak stěžovatelka uvedla, že se soudy zabývaly "zcela jiným meritem věci", než jakým se zabývat měly, a věc proto posoudily nesprávně.
[4.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[5.] Předtím, než může přistoupit k samotnému meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti se sluší připomenout, že ústavní stížností byla napadena tři rozhodnutí, a to usnesení Krajského soudu v Ústavní nad Labem, usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Z důvodů dále vyložených však Ústavní soud dospěl k závěru, že v rozsahu směřujícím proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně je ústavní stížnost nepřípustná; v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí dovolacího soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
[6.] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti, resp. porušení práva na přístup k soudu). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však samozřejmě nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se primárně nezaměřuje na to, zda je přípustnost dovolání dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z "mantinelů" vymezených mu ústavním pořádkem. Jinými slovy vyjádřeno, Ústavní soud ctí značnou zdrženlivost při posuzování toho, zda v konkrétním případě Nejvyšší soud přistoupí k meritornímu projednání dovolání či nikoliv.
[7.] V nyní projednávané věci odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání proto, že neobsahovalo jednu z obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.), konkrétně pak vymezení, v čem je spatřována přípustnost dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Ústavní soud přitom nemá - poté, co se seznámil s obsahem dovolání i napadeného usnesení Nejvyššího soudu - žádných ústavněprávních výhrad proti názoru, podle něhož stěžovatelka, zastoupená profesionální advokátkou, skutečně nevymezila, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, když se v podstatě omezila na reprodukci zákonného ustanovení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu proto Ústavní soud považuje za dostačující. Postup Nejvyššího soudu tudíž za této situace považuje Ústavní soud za ústavně konformní, byť by si samozřejmě dovedl představit i větší "vstřícnost" z jeho strany při hodnocení splnění formálních podmínek podaného dovolání. Jak však Ústavní soud uvedl výše, jeho úkolem nemůže být "nastavování laťky" toho, jaká dovolání mají být shledávána meritorně projednatelnými.
[8.] Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, připomíná Ústavní soud, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je princip subsidiarity. V intencích principu subsidiarity lze ústavní stížnost zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost zásadně nepřípustná. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn netoliko v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil (formální aspekt přípustnosti), ale i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání - materiální aspekt přípustnosti), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť dovolání stěžovatelky, jak již bylo vyloženo shora, neobsahovalo obligatorní náležitosti stanovené zákonem. V části směřující proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze je proto ústavní stížnost třeba považovat za nepřípustnou.
[9.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu