ECLI:CZ:US:2020:2.US.2195.20.1
sp. zn. II. ÚS 2195/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., právně zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Na Florenci 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 3 Tdo 79/2020-1595, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 5. 2019 č. j. 14 To 31/2019-1414 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12. 10. 2018 č. j. 2 T 85/2017-1278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho právy podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Skutkové okolnosti případu i obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům známy, pročež není nutné znovu je podrobně rekapitulovat. Postačí uvést, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání dva a půl roku, jakož i k povinnosti nahradit poškozené X na náhradě škody částku 660 000 Kč. Stěžovatel se uvedeného trestného činu dopustil tím, že - zjednodušeně řečeno - v době od 29. 2. do 9. 3. 2012 zablokoval pozemek ve svém vlastnictví, na němž leží veřejně přístupná účelová komunikace, motorovými vozidly, návěsy, těžkou stavební technikou apod. s úmyslem zablokovat poškozené přístup k jejím nemovitostem, které byly v rozhodné době rekonstruovány mj. s využitím dotací ve výši přibližně 34, 6 mil. Kč (pozn. - tyto dotace byly vázány na dodržování jistých podmínek a termínů výstavby). Tímto jednáním stěžovatel ohrozil dodržení stanoveného termínu výstavby nemovitostí ve vlastnictví poškozené. Blokací pozemku navíc přinutil poškozenou - jednající prostřednictvím M. P. - k podepsání nájemní smlouvy na pronájem pozemku, na němž ležela předmětná veřejně přístupná účelová komunikace vedoucí k nemovitostem poškozené; touto nájemní smlouvou se poškozená zavázala k placení měsíčního nájemného ve výši 10 000 Kč s DPH a k doplacení "dlužného nájemného" za období od května 2005 do března 2012 v celkové výši 420 000 Kč. V důsledku popsaného jednání stěžovatele byla poškozené způsobena škoda v celkové výši 660 000 Kč. V relativně stručném odůvodnění okresní soud uvedl, že z provedených důkazů jasně plyne, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání. Stěžovatele proto odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (tj. na samé dolní hranici trestní sazby) se zkušební dobou v trvání dva a půl roku. Stěžovateli rovněž uložil povinnost nahradit způsobenou škodu.
3. O odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se s rozsudkem prvostupňového soudu v meritu věci a ve výroku o náhradě škody ztotožnil, zrušil rozsudek prvostupňového soudu v části týkající se uloženého trestu a nově rozhodl, že stěžovatel se odsuzuje k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání dvou let. Krajský soud v průběhu dvou veřejných zasedání výrazně doplnil dokazování (mj. o svědecké výpovědi a důkazy zachycující komunikaci mezi stěžovatelem a poškozeným v průběhu "vyjednávání" o uzavření nájemné smlouvy apod.), neboť měl za to, že i když jsou skutková zjištění prvostupňového soudu v zásadě správná, nejsou vyčerpávající. Na základě doplněného dokazování uzavřel, že na předmětném pozemku stěžovatele se nacházela veřejně přístupná účelová komunikace a tento pozemek je určen k obecnému užívání, o čemž stěžovatel v době spáchání trestného činu věděl s dostatečnou určitostí. Dále považoval krajský soud za prokázané, že sousedský spor mezi stěžovatelem a poškozenou vyvrcholil právě v době, kdy docházelo k rekonstrukci nemovitostí ve vlastnictví poškozené a výstavbě tzv. krokodýlí ZOO. V té době docházelo k jistému nadužívání veřejně přístupné účelové komunikace poškozenou (např. částečným přesahem staveniště na pozemek stěžovatele), což vyústilo až do blokády této účelové komunikace stěžovatelem a nátlaku na poškozenou, aby přistoupila na nápadně nevýhodnou nájemní smlouvu, v řádu několika dnů zaplatila stěžovateli doplatek dlužného nájemného ve výši 420 000 Kč a pokračovala v periodických platbách nájemného do budoucnosti. Z tajně pořízeného audiozáznamu ze schůzky mezi stěžovatelem a jednatelem poškozené dle krajského soudu jasně plyne, že jediným důvodem podepsání nájemní smlouvy byl nátlak stěžovatele a jeho výhružky, že nepodepíše-li jednatel poškozené nájemní smlouvu, nebude mu umožněno pokračovat v probíhající rekonstrukci nemovitostí. Z všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání a dosáhlo nezanedbatelnou míru společenské škodlivosti. Kromě toho poznamenal, že i když lze pochopit stěžovatelovu nespokojenost s tím, že poškozená nadužívala jeho pozemek, měl se bránit prostředky civilního práva, nikoli způsobem, který lze charakterizovat jako trestný čin vydírání. Odvolací soud navíc přistoupil ke snížení uloženého trestu pod dolní hranici trestní sazby, neboť stěžovatel by do té doby bezúhonný a jeho jednání bylo vyústěním dlouhodobého sporu s poškozenou o rozsah užívání pozemku. V závěru se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že mu neměla být v adhezním řízení uložena povinnost nahradit poškozené škodu, neboť o tom již nepravomocně rozhodl civilní soud.
4. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl. Stran přípustnosti dovolání a rozsahu přezkumu uvedl, že se mohl zabývat pouze námitkami do výroku o vině a trestu, protože doplnění dovolání směřující do výroku o náhradě škody bylo podáno opožděně. K důvodnosti dovolání Nejvyšší soud mj. uvedl, že dovolací námitky skutkového a procesního charakteru může přezkoumat, je-li dán extrémní nesoulad právního posouzení se skutkovými závěry, příp. skutkových závěrů s provedenými důkazy. Žádné takové porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces však neshledal. Dle Nejvyššího soudu se nelze ztotožnit s námitkou stran opomenutých důkazů, vad při provádění důkazu soukromým audiozáznamem schůzky a jeho procesní nepoužitelnosti, nerespektování stěžovatelova práva na obhajobu, formálních vad rozsudku krajského soudu, přepjatého formalismu, vad dokazování, vadného posouzení naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání (zejm. pak námitkami, že se jednalo o zcela běžné vyjednávání a kontraktační proces mezi dvěma osobami, dále povědomí stěžovatele o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na jeho pozemku, existenci pohrůžky jiné těžké újmy jako znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání, poškozeného vnímání jednání stěžovatele jako pohrůžky jinou těžkou újmou apod.), vadného posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání a nakonec porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoli se nemohl zabývat námitkami směrujícími do výroku o náhradě škody, rozhodnutí nižších soudů lze považovat za zcela souladné s právní úpravou i závěry plynoucími z judikatury.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje obsahově totožné námitky jako v řízení před obecnými soudy, především Nejvyšším soudem. V ústavní stížnosti namítá porušení téměř všech komponentů práva na spravedlivý proces (largo sensu) a ve spojení s tím práva na ochranu majetku. Podobně jako v dovolacím řízení namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na právních závěrech a skutkových zjištěních jsoucích v extrémním rozporu s provedenými důkazy, důkazy hodnotily svévolně, porušily princip presumpce neviny a z něj vyvěrající princip in dubio pro reo, neprokázaly naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu vydírání, zatížily svá rozhodnutí svévolí, nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, opomenuly důležité důkazy svědčící o stěžovatelově nevině, provedly nezákonné důkazy, důkazy provedly nezákonným a procesně nepřípustným způsobem, zdeformovaly obsah provedených důkazů a porušily princip nestrannosti a princip rovnosti zbraní. Obecné soudy rovněž nezohlednily to, že stěžovatelovo jednání postrádalo jakoukoliv společenskou škodlivost, bylo ve skutečnosti svépomocí a jednáním v nutné obraně (§29 trestního zákoníku). Navíc porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces i tím, že provedly důkaz soukromým audiozáznamem (resp. jeho přepisem), jež pořídil jednatel poškozené při vyjednávání o nájemní smlouvě. Konkrétně neprovedly test proporcionality, nezkoumaly přípustnost tohoto důkazu a nezohlednily, že "soukromá provokace [ze strany poškozeného - pozn.] není v demokratickém právním státě přípustná." Obecné soudy taktéž nezohlednily, že to byl ve skutečnosti poškozený, kdo se jako návodce dopustil trestného činu. Dále měly obecné soudy porušit právo stěžovatele na obhajobu tím, že mu neumožnily vyjádřit se k výpovědím svědků. Nakonec stěžovatel namítá, že protiústavní je i výrok obecných soudů o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem. Ze všech výše uvedených důvodů požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel zčásti vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, pročež je ústavní stížnost zčásti přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Z důvodu nevyčerpání procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva (konkrétně dovolání) je však nutno považovat ústavní stížnost v části směřující proti výroku o povinnosti nahradit škodu za nepřípustný návrh. Jak totiž podrobně vysvětlil Nejvyšší soud, stěžovatel podal dovolání původně pouze proti výroku o vině a trestu a až opožděně podaným doplněním dovolání začal brojit i proti výroku o povinnosti k náhradě škody. Ústavní stížnost proto musí být v příslušném rozsahu odmítnuta pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve vztahu k přípustné části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Jelikož stěžovatel opakuje námitky, s nimiž se dostatečně vypořádal již Nejvyšší soud a do jisté míry také soud krajský, Ústavní soud nepovažuje za nezbytné, aby se k týmž námitkám znovu podrobně vyjadřoval a opakoval to, co bylo již bylo již několikrát řečeno. V podrobnostech proto v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a napadeného rozsudku krajského soudu.
11. Jak je shora naznačeno, po zvážení obsahu stěžovatelových četných námitek a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného pochybení, které by bylo s to porušit stěžovatelova ústavně chráněná práva. Především krajský soud a Nejvyšší soud věnovaly nyní posuzované věci mimořádnou pozornost, pečlivě se zabývaly tím, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání (zejm. subjektivní a objektivní stránky), zda jsou jejich závěry založené na zcela jasných, přesvědčivých, úplných a procesně korektně získaných a provedených důkazech, zda ve věci nebyly dány okolnosti vylučující protiprávnost, zda dosáhlo stěžovatelovo jednání dostatečně vysoké míry společenské škodlivosti a zda byla náležitě respektována procesní práva stěžovatele. Svá rozhodnutí odůvodnily řádným, logickým a srozumitelným způsobem a napravily případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, zejm. soudu okresního. Navzdory přesvědčení stěžovatele o opaku se napadená rozhodnutí - především rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu - v pozitivním slova smyslu vymykají průměru jak v kvalitě a podrobnosti argumentace, tak i v důkladnosti zpracování a množství pozornosti, kterou jmenované soudy stěžovatelově věci věnovaly.
12. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení stěžovatelových práv dle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) Úmluvy. Nyní posuzovanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu