ECLI:CZ:US:2000:2.US.22.2000
sp. zn. II. ÚS 22/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti státního podniku Lesy České republiky, s.p., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti opatření Krajského soudu v Brně ze dne 8.11.1999, kterým bylo stěžovateli zabráněno účastnit se řízení o konkurzu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně, aby o jeho návrhu ze dne 11.3.1999 ve věci 26 K 17/96 rozhodl. Stěžovatel v ústavní stížnost namítal, že postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soud o jeho návrhu odmítl rozhodovat.
Z předložených podkladů, zejména ze skutečností tvrzených stěžovatelem, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ve věci 26 K 17/96 vedené u Krajského soudu v Brně přihlášky pohledávek, přičemž v nich odkázal na spisy Okresního soudu v Břeclavi, v nichž byly založeny platební rozkazy, jimiž byly přihlašované pohledávky přisouzeny. Krajský soud v Brně si příslušné spisy nevyžádal a rozhodl, že ke všem uplatněným pohledávkám se nepřihlíží, neboť přihlášky nebyly řádně doloženy. I přes poučení, že proti těmto usnesením není přípustné odvolání, stěžovatel odvolání podal, Vrchní soud v Olomouci je projednal, ale protože shledal, že přihláška byla doplněna opožděně, napadená usnesení potvrdil. Proti těmto usnesením nepřipustil dovolání. Stěžovatel posléze podal u Krajského soudu v Brně dne 12.3.1999 návrhy, aby jeho pohledávky byly zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek. Na jeho návrhy soud zareagoval až po urgenci, a to přípisem ze dne 8.11.1999, v němž mu sdělil, že o jeho přihláškách již bylo pravomocně rozhodnuto, , a proto o jeho návrhu nebude soud rozhodovat a na jeho případné další podněty nebude reagovat. Právě v tomto postupu spatřuje stěžovatel flagrantní porušení svého práva na ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a uvádí, že jeho záměrem je přezkoumání věci Nejvyšším soudem v rámci dovolání.
Ústavní stížnost není důvodná.
Účel a cíl konkursu (ve smyslu "concursus creditorum, tj. souběh věřitelů) spočívá v uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem, a to ve zvláštním soudním řízení. Právní úprava konkursu proto reflektuje jak hmotně právní aspekty (tj. uspořádání majetkových vztahů), tak i procesně právní stránku (způsob řešení). Konkurz je společně s tzv. vyrovnání reakcí na dlužníkův úpadek. Oba způsoby mají společné charakteristiky, existují však mezi nimi nepřehlédnutelné odlišnosti. Závažný rozdíl vychází z využití rozdílných právních konstrukcí umožňujících v různé míře integraci zájmů dotčených subjektů, především úpadcových věřitelů, která se odráží ve využití míry dispozitivnosti. Zatímco konkurz probíhá podle přesných pravidel, která poskytují jen málo prostoru pro dispozici účastníků, je vyrovnání na dispozici založeno. Aktivita dotčených věřitelů je v konkurzu soustředěna do ustálených forem, patří k nim i postup při přihlašování pohledávek. Úprava zařazená do §20 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, chápe právo věřitele podat přihlášku pohledávky stejně jako právo na žalobu. Za tím účelem stanoví i procesní pravidla pro věřitelův postup. Přitom je nutno zdůraznit, že jejich nerespektování nevede k zániku pohledávky, vyvolává však nepříznivé následky směřující k tomu, že věřitel nebude uspokojen v rámci konkurzního řízení. Stanovená pravidla jsou všeobecně známá, a je zcela na vůli a schopnostech věřitele, aby ve stanovené lhůtě, má-li zájem stát se konkurzním věřitelem a tím si zachovat možnost, aby dosáhl uspokojení z majetku tvořícího konkurzní podstatu, učinil vhodná opatření vedoucí ke včasnému přihlášení jeho pohledávky. Pokud tak neučiní, bere na sebe riziko, že se nestane účastníkem konkurzního řízení, příp. že se k jeho přihlášce nebude přihlížet, čímž svoje postavení ztratí. Přihláška věřitele nesmí trpět takovými vadami, které by bránily jejímu přezkoumání. I v tomto případě však zákon č. 328/1991 Sb. neobsahuje kontumační ustanovení, naopak, respektuje obecný procesní požadavek pomoci soudu účastníkům, když jim dává šanci na odstranění vad (§20 odst. 3). Teprve nedostatečná procesní aktivita po výzvě k odstranění vad vyvolává nepříznivé následky pro věřitele, jež spočívají v tom, že se k vadně přihlášené pohledávce nebude v konkurzním řízení přihlížet. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoliv dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním. Jestliže v inkriminovaném případě soud poté, co vyzval věřitele, aby vady přihlášky odstranil, poučil ho o následcích neodstranění vad, a věřitel vady odstranil až po stanovené lhůtě, pravomocně rozhodl o tom, že k pohledávkám uplatněným stěžovatelem v konkurzním řízení se nepřihlíží, a to s odůvodněním, že přihlášky pohledávek nebyly řádně doloženy, učinil tak v souladu se zákonem. Pokud stěžovatel zamýšlel dosáhnout přezkoumání věci Nejvyšším soudem ČR (jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti), měl volit adekvátní právní instrumenty, mezi něž nepatří opětovné uplatnění jeho pohledávek u soudu I. stupně v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o podaném odvolání.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem Krajského soudu v Brně došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný v celém rozsahu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1.3.2000
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu