ECLI:CZ:US:2014:2.US.2212.14.1
sp. zn. II. ÚS 2212/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Alexandra Juřičky, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 47 Cm 325/2011-68, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 6 Cmo 92/2013-98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 29 Cdo 1086/2014-125, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 30. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (viz §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem jednak potvrdil výrok I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit žalobci I. Pospíchalovi částku 150.000 Kč s 6 % úrokem od 2. 3. 2010 do zaplacení (jako závazek z titulu směnky vlastní) a odměnu ve výši 500 Kč, jednak změnil výrok II. rozsudku městského soudu ohledně výše nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok I.). Ve výroku II. pak vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i s jeho právním posouzením v rámci vypořádání námitek stěžovatele vůči žalobou uplatněnému směnečnému nároku. Ve vztahu k odvolacím námitkám stěžovatele, jimiž se snažil předmětnou směnečnou pohledávku zpochybnit. Nadto konstatoval, že "z hlediska předkládání nových důkazů v rámci výjimek stanovených v §118b odst. 1 o. s. ř. poté, co nastaly účinky zákonem stanovené koncentrace řízení, má význam předkládat pouze takové důkazy, jež mají vztah a návaznost na tvrzení a důkazy předkládané do skončení prvního jednání. Jestliže v rámci zákonem stanovené koncentrace řízení nelze konstatovat, že by se (stěžovatel) bránil zaplacení předmětné směnečné pohledávky tvrzením o jejím zániku na základě právní skutečnosti představované zápočtem, nemůže mít význam prokazovat důkazem (exekutorský zápis sp. zn. 100 EZ 38/10 ze dne 21. 6. 2010), že námitka zápočtu vůči remitentovi ze směnky je možná a má účinky i vůči nynějšímu majiteli směnky." Z toho důvodu tak vrchní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele poukazující na nutnost připuštění nového důkazu uvedeným exekutorským zápisem.
3. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. v tehdy platném znění, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu jednak postupem městského soudu bylo znemožněno vykonat své procesní právo spočívající v právu tvrzení rozhodných skutečností a právu na označení důkazů k jejich prokázání v rámci obrany v civilním řízení, jednak vrchní soud zcela nevyčerpal předmět odvolacího řízení proti rozsudku prvoinstančního soudu. Nejvyšší soud pak dle stěžovatele vychází z formalistického pojetí a výkladu občanského soudního řádu ve vztahu k přípustnosti dovolání, což vedlo k odepření jeho práva na přístup k soudu (denegatio iustitiae).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podané žalobě k uplatnění směnečné pohledávky vůči stěžovateli, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy.
7. Pokud stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského a vrchního soudu zpochybňuje jejich postup v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. V nyní projednávané věci jak městský soud, tak i vrchní soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy, obsažené v Listině. Zdůvodnění jejich procesního postupu při dokazování v rámci nalézacího, resp. odvolacího řízení se zřetelem na zásadu koncentrace řízení považuje Ústavní soud v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu vedení dokazování obecnými soudy, jimiž se ve skutečnosti snaží čelit důkazní nouzi, v níž se stěžovatel při obraně proti žalobou uplatněnému směnečnému nároku v průběhu řízení ocitl.
9. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, jíž zpochybňuje postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jím podaného dovolání a v podstatě se domáhá "revize" jeho právního závěru. Z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci; nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí byly formální či procesní vady návrhu, jako tomu bylo v případě stěžovatelova dovolání, kdy nedostál zákonnému požadavku blíže uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s tímto právním názorem, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť z tohoto ústavně garantovaného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu