ECLI:CZ:US:2006:2.US.224.06
sp. zn. II. ÚS 224/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti F. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem Smilova 500, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 24 Co 289/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv se stěžovatel domáhá kasace napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud v dané věci především zkoumal, zda je návrh stěžovatele podaný ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu
Podstatné pro rozhodnutí v dané věci je, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 30.11.2005, sp. zn. 25 Cdo 2140/2005, a to podle ust. §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věta první o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že stěžovatel doplnil dovolání o vymezení dovolacích důvodů po marném uplynutí lhůty, přičemž pouze během této lhůty bylo možno vady dovolání doplnit (dle ust. §241b odst. 3 o.s.ř.). Nutno dodat, že toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, a proto Ústavní soud není oprávněn jej přezkoumávat.
V dané věci se přitom jednalo o dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tzn.jeho přípustnost byla odvislá od závěru Nejvyššího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Šlo tedy o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Z hlediska relevantních ustanovení zákona o Ústavním soudu je namístě uvést, že zákon o Ústavním soudu ve svém ust. §75 odst. 1 věta za středníkem netrvá na tom, aby stěžovatel uplatnil před podáním ústavní stížnosti mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. V ust. §75 odst. 1 věta za středníkem potom ale expressis verbis odkazuje na ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to v tom smyslu, že pokud by stěžovatel takový prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Bráno tedy pohledem dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., stěžovateli je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícímu rozhodnutí, pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nepřípustnost, neboť shledá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nicméně v případě odmítnutí takového dovolání z důvodu formálních nedostatků bránících dovolacímu soudu posoudit otázku zásadního právního významu (tedy mj. i z důvodu nutnosti aplikace ust. §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o.s.ř., o což šlo i v dané věci), z jazykového výkladu ve spojení s logickým výkladem (a contrario) vyplývá, že nelze tyto situace subsumovat pod rozsah ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který je vymezen taxativním způsobem. Tomu ostatně svědčí i rovina teleologického výkladu; pouze totiž v případě, kdy dovolací soud odmítne dovolání bez meritorního přezkumu jen pro to, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, existuje nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením odvolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí. Po právní stránce naopak žádná taková nejistota ohledně výsledku dovolacího řízení není z povahy věci dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že stěžovatel nepostupuje v souladu s ustanoveními procesních předpisů, které stanoví formální předpoklady pro přezkum dovolání ("právo náleží bdělým") - dovolatel svým vlastním přičiněním nesplnil procesní podmínky pro možné zabývání se otázkou zásadního právního významu. Je tak dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti jako opožděné ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, neboť ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se na takové procesní situace nevztahuje.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení soudu, ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se na posuzovaný případ nevztahuje, a lhůtu k podání ústavní stížnosti je nutno počítat od rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud ústavní stížnost stěžovatele byla předána k poštovní přepravě až dne 14. 4. 2006, byla podána zcela zjevně po lhůtě zákonem stanovené k podání ústavní stížnosti.
Protože nebyly splněny formální předpoklady k projednání ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud zabývat jejím obsahem. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě (ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj