ECLI:CZ:US:2014:2.US.2240.13.1
sp. zn. II. ÚS 2240/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, se sídlem Na Bařině 945, 696 15 Čejkovice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 65/2013-25 ze dne 15. 5. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 127/2010-182 ze dne 19. 3. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na něj kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."), dle něhož je kasační stížnost nepřípustná v případě, v němž správní soud znovu rozhodne poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud k tomu doplnil, že tento důvod nepřípustnosti kasační stížnosti neplatí pouze v případech, kdy je jako kasační důvod namítáno, že se soud závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neřídil, s tím, že o takový případ se však v nyní posuzované věci rozhodně nejedná, což ve svém rozhodnutí blíže ozřejmil (str. 3 a 4 napadeného usnesení kasačního soudu).
S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku krajského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal projednání kasační stížnosti, která byla ex lege nepřípustná. Dvouměsíční lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tedy sice byla zachována ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu k dotčenému rozsudku krajského soudu, poněvadž právní řád proti němu mimořádný opravný prostředek - kasační stížnost - výslovně nepřipouštěl.
Zde je třeba poznamenat, a to i ve vztahu k námitkám stěžovatele, směřujícím proti odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, že není rozhodné, zda původní rozhodnutí správního soudu bylo zrušeno na základě kasační stížnosti podané žalobcem nebo žalovaným, poněvadž soudní řád správní ve svém ustanovení §104 odst. 3 vychází toliko z procesní situace, kdy kasační soud v dané věci již rozhodl, rozhodnutí správního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž správní soud ve věci opětovně meritorně rozhodl s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru, vyslovenému ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; lhostejno přitom, který účastník řízení se kasace původního rozhodnutí správního soudu domohl. Není tedy v tomto směru důvodná námitka stěžovatele, že "v daném případě se jedná o kasační stížnost podanou rozdílným účastníkem řízení, která byla navíc postavena na odlišné argumentaci, než původní kasační stížnost vedlejšího účastníka, což však obecný soud nesprávně vyhodnotil, a nedošlo tudíž k vyčerpání předmětu řízení" (str. 3 ústavní stížnosti).
Jedinou výjimkou z nepřípustnosti kasační stížnosti v uvedené modelové situaci je skutečnost, kdy je jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nelze přehlédnout, že "výjimka z tohoto pravidla spočívající v možnosti podat kasační stížnost výhradně pro nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu není za takové situace adresována stěžovatel[i] (kter[ý] by tak [jednal] ve svůj neprospěch), nýbrž využitelnou by se byla mohla stát jen pro vedlejšího účastníka (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1003/12 ze dne 5. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz)" (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013, bod 26 in fine). Protože původní, pro stěžovatele příznivý rozsudek Krajského soudu v Brně (č. j. 29 A 127/2010-124 ze dne 6. 3. 2012) byl zrušen ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, a to pro nesprávné právní posouzení věci, konkrétně materiální implementace předpisů evropského práva, vyjadřující ochranu spotřebitele před zamlčením (nebo zamlžením) pravdivé informace o původu vína při jeho prodeji, a nikoli pro pochybení procesního charakteru.
Nejvyšší správní soud nepochybil, pakliže za takových okolností kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl. Jednal tak v souladu s právními závěry Ústavního soudu, vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519), kde Ústavní soud vyzdvihl, že účelem nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. "je nepochybně skutečně to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí)."
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části pak jako návrh opožděně podaný ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu