ECLI:CZ:US:2001:2.US.225.01
sp. zn. II. ÚS 225/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G. proti postupu České správy sociálního zabezpečení v Praze, spočívajícím v nečinnosti, za účasti účastníka řízení České správy sociálního zabezpečení, takto:
Ústavní soud České republiky ukládá České správě sociálního
zabezpečení, aby nepokračovala v průtazích ve věci vedené u ní pod
čj. 360 728 007 a neprodleně v této věci jednala.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 11. 4. 2001 ústavní stížnost JUDr.
B. G.., ve které se uvádí, že Krajský soud v Plzni zrušil svým
rozsudkem sp. zn. 17 Ca 386/96 z 6. 3. 2000 rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení v Praze č. 360728007 ze dne 16. 10.
1996, jímž byl stěžovateli přiznán starobní důchod. Rozsudek
krajského soudu potvrdil Vrchní soud v Praze svým rozsudkem sp.
zn. 1 Cao 81/2000 ze dne 7. 6. 2000. Od této doby Česká správa
sociálního zabezpečení v Praze nové rozhodnutí, jímž by
stěžovateli přiznala starobní důchod, nevydala. Dle názoru
stěžovatele v důsledku tohoto postupu došlo k porušení čl. 30
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z výše
uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil
České správě sociálního zabezpečení vydat do 30 dnů od právní moci
nálezu rozhodnutí, kterým by stěžovateli přiznal starobní důchod
ve výši vyplývající z citovaných rozsudků obecných soudů.
Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal
vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen
"ČSSZ") a příslušný spis č. X. ČSSZ k ústavní stížnosti
uvedla, že vydání nového rozhodnutí je závislé na sdělení
zaměstnavatele o výši a výplatě mzdy za dobu trvání pracovního
poměru v době od 2. 11. 1992 do 31. 8. 1993, které současně ČSSZ
opakovaně urguje.
Ze spisu ČSSZ Ústavní soud zjistil, že dne 19. 6. 1996 podal
stěžovatel žádost o důchod, jenž mu byl přiznán rozhodnutím ze dne
16. 10. 1996 č. 360 728 007. V opravném prostředku se stěžovatel
domáhal přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí a žádal
o zohlednění výdělků u privátní pojišťovací agentury M. S., kde
pracoval ve vedlejším pracovním poměru od 2. 11. 1992 do 31. 8.
1993. Krajský soud uvedené správní rozhodnutí rozsudkem ze dne 6.
3. 2000 sp. zn. 17 Ca 386/96 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení
s tím, že na základě provedených důkazů vzal za prokázané, že mezi
stěžovatelem a privátní pojišťovací agenturou České pojišťovny
zastoupenou M. S. vznikl vedlejší pracovní poměr, přičemž ČSSZ
dobu vedlejší pracovní činnosti do osobního vyměřovacího základu
nezahrnula. Proti rozsudku podala ČSSZ odvolání, avšak Vrchní soud
v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem sp. zn.
1 Cao 81/2000. Přitom uvedl, že se soud prvního stupně dopustil
určité stylistické a logické nepřesnosti, avšak dle jeho názoru je
z uvedeného rozsudku právní názor jasně patrný a obsahuje pokyn
k započtení, resp. zohlednění navrhovatelových příjmů z uvedeného
pracovního poměru do osobního vyměřovacího základu. Uvedený
rozsudek obdržela ČSSZ dne 7. 7. 2000.
Dále ze správního spisu vyplynulo, že ČSSZ dopisem ze dne
12. 7. 2000 vyzvala M. S. o sdělení doby zaměstnání stěžovatele
a o výši jeho vyměřovacích základů (hrubých výdělků) za uvedenou
dobu. S ohledem na to, že ČSSZ neobdržela odpověď, urgovala
vyřízení této žádosti dopisem ze dne 16. 8. 2000. V dopise dne
25. 8. 2000 K. S. uvedl, že mzda za dobu trvání pracovního poměru
nebyla vyplacena. Další žádost stejného obsahu, adresovaná K. S.,
byla učiněna dne 30. 5. 2001, tj. až po doručení výzvy Ústavního
soudu.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl.
83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv
a svobod tak, jak předpokládá čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR,
ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumal ústavní
stížnost stěžovatele a na základě zjištění učiněných
z připojeného spisu pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Dle názoru Ústavního soudu právo stěžovatele na řádný
a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý
způsob vedení procesu, ale také právo na to, aby jeho věc byla
projednána bez zbytečných průtahů, jak výslovně uvádí čl. 38 odst.
2 Listiny a §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve spojení s §108 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů. Správní řád současně blíže specifikuje pojem
"bez zbytečných průtahů" na základě stanovení lhůt pro vydání
rozhodnutí; podle §49 citovaného zákona je správní orgán povinen
rozhodnout v jednoduchých případech bezodkladně, ve složitějších
pak do 30 dnů, resp. 60 dnů. Skutečnost, že správní orgán po dobu
více jak 9 měsíců neučinil v řízení žádný úkon, jednoznačně
dokládá, že nepostupoval tak, aby věc byla vyřízena bez zbytečných
průtahu.
Pokud tedy správní orgán o stěžovatelově návrhu doposud žádné
rozhodnutí nevydal, přičemž po značnou dobu nepodnikl žádné kroky
k vyřízení tohoto návrhu, je možno tuto jeho nečinnost
kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu
ustanovení §72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušující čl. 38
odst. 2 Listiny, a z toho důvodu bylo ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyhověno a ČSSZ v intencích §82 odst. 3
písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
zakázáno svou nečinností v porušování práv stěžovatele pokračovat.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. července 2001