ECLI:CZ:US:2008:2.US.225.08.1
sp. zn. II. ÚS 225/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Střední odborné učiliště DAKOL, s. r. o., sídlem 735 72 Petrovice u Karviné 570, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem Poštovní 2, 728 95 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 23 C 108/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 23. 1. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí obecného soudu specifikovaného v záhlaví tohoto usnesení.
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované zaplacení částky 1.070 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nezaplacené pohledávky, která měla vzniknout na základě uzavřené smlouvy o studiu.
Jak stěžovatelka blíže uvedla, z důvodu neznámého pobytu žalované jí soud ustanovil opatrovníka, který ve svém písemném vyjádření uvedl, že nárok žalobce je oprávněný a že vůči nároku nemůže mít právně relevantní námitky. Zástupce stěžovatelky se pak nezúčastnil nařízeného ústního jednání, neboť měl za to, že za této situace soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Napadeným rozsudkem však byla žaloba zamítnuta, a to na základě námitky vznesené opatrovníkem na ústním jednání, kterou byla zpochybněna pravost podpisu žalované na smlouvě o studiu. Soud uzavřel, že vzhledem ke své nepřítomnosti neunesla stěžovatelka důkazní břemeno, neboť bylo na ní, aby prokázala, že smlouva byla žalovanou skutečně podepsána.
Stěžovatelka se domnívá, že takovým postupem obecný soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zásadu rovnosti stran. Pokud došlo v písemném vyjádření k uznání žalovaného nároku, měl soud podle stěžovatelky vydat rozsudek pro uznání. Pokud by obsah písemného vyjádření nebyl vykládán jako uznání nároku, potom vznesená námitka opatrovníka v průběhu ústního jednání byla novotou, se kterou stěžovatelka nebyla seznámena a nemohla v řízení uvést rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Tento postup navíc soud zvolil v situaci, kdy proti rozhodnutí není přípustné odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000 Kč (§202 odst. 2 o. s .ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj neshledal důvodu se od těchto závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci, byť souhlasí se stěžovatelkou, že postup obecného soudu byl přinejmenším svérázný. Soudce zpravodaj je názoru, že v civilizované a funkční společnosti je třeba presumovat pravdivost určitých zcela evidentních tvrzení, neboť společnost by měla být založena na vzájemné důvěře, nikoliv apriorní nedůvěře. Pokud již vzniknou pochybnosti o pravdivosti, je třeba naopak tyto pochybnosti zdůvodnit a podložit určitými skutečnosti. Snahou soudů by mělo být podporovat tuto elementární důvěru subjektů práva, nikoliv ji negativisticky podrývat. Pokud by naopak mělo platit, že se presumuje nepravdivost uváděných skutečností, začínalo by každé řízení před soudy ověřováním totožnosti účastníků tvrzených právních úkonů, ověřováním pravostí podpisů, prověřováním způsobilosti subjektů k právním úkonům atd., aniž by se řešila materiální podstata věci. Z hlediska podústavního práva (o. s. ř.) platí, že kdo tvrdí (namítá) skutečnost způsobilou přivodit mu úspěch ve sporu, nese ve vztahu k ní důkazní břemeno. Soudce zpravodaj proto považuje rozhodnutí obecného soudu založené výhradně na námitce vznesené opatrovníkem žalované za nesprávné, avšak jak uvedeno, vzhledem k bagatelnosti částky nezpůsobilé dosáhnout porušení základních práv stěžovatelky. Současně nelze přehlédnout ani to, že bylo na stěžovatelce, aby v průběhu řízení před obecným soudem lépe střežila svá práva, zvláště byla-li zastoupena právním zástupcem.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj