ECLI:CZ:US:2004:2.US.227.02
sp. zn. II. ÚS 227/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti společnosti M. - Stavební a obchodní společnost, spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2002, č. j. 10 Ca 363/2001-22, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001, č. 3767/120/2001 a platebního výměru Finančního úřadu v Českých Budějovicích, č. j. 29043/01/077910/4622, č. 1010000042 ze dne 12. 2. 2001, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") výše citovaná rozhodnutí, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1996 a zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů.
Stěžovatel ve stížnosti namítá porušení daňových předpisů dle něj spočívající v nesprávné aplikaci a interpretaci ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. a §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., spočívající v tom, že správce daně neuznal částku ve výši 1.557 472,- Kč zaúčtovanou stěžovatelem jako náklad za služby a propagaci, jako náklad daňově uznatelný, s odůvodněním, že nebyla prokázána souvztažnost ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb. a že vyloučil z daňových nákladů náklady na opravu autojeřábu ve výši 810.000,- Kč a posoudil tyto náklady jako náklady související s pořízením autojeřábu (tj. nikoliv jako náklady na opravu hmotného majetku, jak je účtoval stěžovatel). Stěžovatel namítá, že správce daně ignoroval stěžovatelem předložené důkazy a své rozhodnutí založil na chybném a zákonu odporujícím právním názoru, jehož aplikace ve svém důsledku znamená zásah do práva na podnikání, neboť neumožňuje rozšiřování obchodních vztahů a možností podnikání, i když v dané chvíli nepřinášejí žádný zisk, staví správce daně do privilegovaného postavení a narušují tak princip zakotvený v článku 1 Listiny, a v neposlední řadě užitý výklad použitého procesního předpisu umožňuje správci daně ukládat daňovou povinnost jinak než na základě zákona. Správní soud pak porušil práva stěžovatele tím, že rovněž založil své rozhodnutí na zákonu odporujícímu právním názoru, závěry učiněné správcem daně i odvolacím finančním orgánem zcela převzal do svého rozhodnutí a upřel stěžovateli právo na spravedlivý proces, když napadená rozhodnutí správních orgánů jako nezákonná nezrušil.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 363/2001, správní spisy Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č. 2767/102/2001 a Finančního úřadu v Českých Budějovicích, č. 1010000042, č. j. 29043/01/077910/4622, a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 25. června 2002 poukázal na skutečnost, že ústavní stížnost obsahuje pouze polemiku se závěry finančních orgánů i soudu. Soud má za to, že v daňovém řízení byly zhodnoceny všechny shromážděné podklady a nenastala situace, že by soudem byly některé důkazy ignorovány. Ustanovení §24 zákona o dani z příjmů pak dle něj bylo vyloženo správně. Ustanovení předpokládá nejen věcnou ale i časovou souvislost výdaje a příjmu. O daňový výdaj nemůže jít tehdy, je-li vynakládán účelově, aby byl snížen základ daně. Důkazní břemeno dle ust. §31 odst. 9 daňového řádu je pak zcela na daňovém subjektu a požadavek, aby daňový subjekt prokázal správnost svých tvrzení, je logický, protože daňový subjekt je tou osobou, jejíž příjmy jsou na základě zákona podrobovány dani, je povinen podat daňové přiznání a daň si vypočítat. Při konstrukci důkazního břemene nejde o privilegované postavení státu, správce daně ani neurčuje, jakým způsobem má daňový subjekt výši příjmu prokázat. Je-li důkazní břemeno v daňovém řízení na daňovém subjektu, pak úsudek o tom, splnil-li daňový subjekt důkazní břemeno a prokázal-li to, co tvrdil, neznamená, že by finanční orgány určovaly, jak má daňový subjekt podnikat. Skutečnost, že nic nepřinášející výdaje nelze v daňovém řízení uplatňovat, má oporu v zákoně. Soud má za to, že soud ani finanční orgány nezasáhly do práv stěžovatele a daňová povinnost byla uložena na základě zákona o daních z příjmu, proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rovněž uvedlo, že stížnost obsahuje námitky stěžovatele, které jsou de facto shodné s námitkami vznesenými v žalobě, podané ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Má za to, že k porušení práv stěžovatele nedošlo, stěžovatel pouze není s to akceptovat, že daňové řízení není postaveno na zásadě rovnosti ve vztahu daňový subjekt a správce daně, je pouze zakotvena rovnost daňových subjektů jako takových (§2 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků) a je v souladu s čl. 1 i čl. 36 odst. 3 Listiny. Nelze mít za porušení práva na podnikání vyloučení poplatníkem uplatněné, leč nedostatečně prokázané částky, z daňových výdajů, ani za odepření práva na spravedlivý proces skutečnost, že přezkumný soud žalobu zamítl, neboť spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na úspěch v řízení. V ostatním odkázalo Finanční ředitelství, ve shodě s vyjádřením Finančního úřadu ze dne 11. listopadu 2002, na odůvodnění vydaných rozhodnutí a navrhlo stížnost jako nedůvodnou odmítnout.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Z hlediska namítaného porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud opakovaně konstatoval, že článek 36 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítal, zakotvuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ve správním soudnictví (část pátá občanského soudního řádu) pak soud zkoumá zejména zákonnost vydaného rozhodnutí. Není "klasickým" odvolacím soudem, neprovádí proto hodnocení důkazů, pokud se toto hodnocení, provedené správním orgánem, zjevně nevymyká ze zákonného rámce.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ani rozhodnutí finančních orgánů zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud přezkoumal napadená rozhodnutí finančních orgánů dle §249 odst. 2 o. s. ř. a ve vyčerpávajícím a přiléhavém odůvodnění svého rozsudku (§157 odst. 1 o. s. ř.) se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem, totožnými s obsahem ústavní stížnosti, když současně vyložil podstatu zásad daňového řízení zakotvených v zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. nález ve věci Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 33, Praha 1997 - Sbírka zákonů č. 130/1996).
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele uvedenou v ústavní stížnosti, povaha a odůvodnění jejího tvrzení míří nikoli proti protiústavnosti, ale vůči legalitě jím napadených rozhodnutí, takový druh přezkumu se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho přezkumu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 33, Praha 1997 - Sbírka zákonů č. 130/1996, a další); protože tato konstantní judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve a opakovaně vyloženým cokoli dodávat. Nelze tedy než uzavřít, že rozhodnutím finančních orgánů i odvolacího soudu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nelze nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu