ECLI:CZ:US:2021:2.US.2273.21.1
sp. zn. II. ÚS 2273/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Františka Stejskala a b) Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2021 č. j. 5 As 343/2020-52 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2020 č. j. 30 A 121/2020-105, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Boskovice, odboru výstavby a územního plánování, sídlem náměstí 9. května 954/2, Boskovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2021, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 6. 8. 2020 podali stěžovatelé ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti nečinnosti správního orgánu, jíž se domáhali, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat rozhodnutí v řízení o odstranění stavby - obnovení původního stavu vedeném pod sp. zn. SMBO 10213/2020/STAV/sumb. Dne 23. 9. 2020 vedlejší účastník ve výše uvedeném správním řízení rozhodl, přičemž jeho rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 25. 9. 2020 a stěžovatelce dne 30. 9. 2020. Jelikož po vydání správního rozhodnutí stěžovatelé nevzali svou žalobu zpět, krajský soud ji dne 12. 10. 2020 napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnosti, v níž krajskému soudu předně vytýkali procesní nečinnost a neefektivnost. Krajský soud dle jejich názoru neoprávněně vyčkával s úkony směřujícími k rozhodnutí ve věci až do okamžiku uhrazení soudního poplatku druhým ze stěžovatelů, činil zbytečné procesní úkony, stanovoval vedlejšímu účastníkovi k vyjádření nepřiměřeně dlouhé lhůty a celkově nevyvíjel patřičnou aktivitu směřující k rychlému vydání rozhodnutí. Dále odmítl věc předložit Nejvyššímu správnímu soudu poté, co stěžovatelé učinili návrh na provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), přestože na takovém postupu stěžovatelé trvali, a namísto toho se rozhodl ve lhůtě dle §174a odst. 3 téhož zákona vydat rozhodnutí ve věci. Stěžovatelé rovněž namítali, že jim krajský soud nedal prostor vzít žalobu zpět, čímž je připravil o úspěch v řízení. Napadali i okruh osob zúčastněných na řízení, jež byly dle jejich názoru přizvány zcela bezdůvodně. Rozsudek krajského soudu shledávali stěžovatelé nepřezkoumatelným, neboť jeho odůvodnění neobsahovalo věrný popis průběhu soudního řízení ani konkrétní zákonné ustanovení, o něž soud svůj výrok opřel, nýbrž pouze odkazovalo na judikaturu správních soudů.
4. Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. V odůvodnění rozsudku se detailně vypořádal s námitkami stěžovatelů a uzavřel, že v řízení před krajským soudem k průtahům ani procesním pochybením nedošlo, krajský soud správně žalobu zamítl a jeho odůvodnění rozsudku obstojí.
III.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti předně poukazují na nezákonnost řízení o odstranění stavby - obnovení původního stavu zahájeného vedlejším účastníkem a v této souvislosti podrobněji popisují genezi tří řízení o správních žalobách, jimiž se bránili proti postupu vedlejšího účastníka a jemu nadřízeného Krajského úřadu Jihomoravského kraje.
6. Pokud jde o argumentaci vztahující se k vlastním napadeným rozhodnutím, stěžovatelé rekapitulují obsah své kasační stížnosti. Předně namítají, že se krajský soud neoprávněně odmítl jejich žalobou zabývat do okamžiku, než druhý ze stěžovatelů uhradil soudní poplatek, a posléze zcela nadbytečně poskytoval vedlejšímu účastníkovi prostor pro vyjádření, čímž jen prohluboval průtahy v řízení. Dále argumentují, že neměli možnost vzít žalobu zavčasu zpět, když krajský soud v reakci na jejich návrh k určení lhůty dle §174a zákona o soudech a soudcích nepostoupil věc Nejvyššímu správnímu soudu, jak výslovně požadovali, nýbrž sám ve věci rozhodl; stěžovatelé přitom měli v úmyslu se zpětvzetím žaloby vyčkat do okamžiku, kdy Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich návrhu k určení lhůty. Stěžovatelé rovněž poukazují na údajné nedostatky odůvodnění napadeného prvostupňového rozsudku, v němž krajský soud řádně nezrekapituloval všechny jejich procesní úkony ve věci a neuvedl zákonné ustanovení, na němž zamítavý výrok založil. Konečně stěžovatelé zpochybňují okruh osob zúčastněných na řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými soudními rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Přestože stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakují námitky již dříve uplatněné v kasační stížnosti. S těmi se však Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozsudku pečlivě a podrobně vypořádal. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, aniž by bylo třeba toto hodnocení za účelem ústavněprávního posouzení jakkoli doplnit, plně postačí odkázat na odůvodnění předmětného rozsudku.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že obecné soudy při rozhodování nevybočily ze zákonného rámce, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jiných jejich ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu