ECLI:CZ:US:2014:2.US.2284.14.1
sp. zn. II. ÚS 2284/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mykhaylo Shorbana, t. č. ve vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28/559 Praha 2 1440/24a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 46 T 8/1013-3470, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, č. j. 5 To 35/2014-3527, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, k porušení zásady presumpce neviny a k zásahu do jeho lidské důstojnosti.
2. Jak stěžovatel uvádí, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vyloučen z projednávání věci a že se neopravuje protokol o vazebním zasedání. Vrchní soud pak odvolání proti tomuto rozhodnutí odmítl. Stěžovatel proti těmto rozhodnutím uplatnil celou řadu námitek, z nichž prý plyne, že předseda senátu měl být z projednávání vyloučen (klíčovou námitkou bylo to, že předseda senátu zaujímá vůči stěžovateli zjevně nepřátelský postoj) a protokol o vazebním zasedání měl být opraven (resp. měl být doplněn doslovný přepis toho, co během zasedání uvedl předseda senátu; právě to totiž mělo dokumentovat jeho údajně nepřátelský postoje ke stěžovateli).
3. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
5. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež jsou i ve vztahu k této námitce stěžovateli k dispozici (zejména odvolání). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3309/13).
6. Obdobné závěry platí i ve vztahu ke stěžovatelově námitce proti výroku, týkajícímu se neprovedení požadované opravy protokolu. Tato stížností námitka totiž směřuje proti dílčímu procesnímu úkonu, jímž se upravuje trestní řízení. I kdyby tak byl postup obecných soudů v této věci vadný, stěžovateli zůstává otevřena možnost brojit proti němu opravnými prostředky, které trestní řád předpokládá (opět zejména v rámci odvolání, k tomu srov. obdobně i usnesení ze dne 24. 10. 2013 I. ÚS 3025/13). Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že tato námitka byla uplatněna zjevně v souvislosti s námitkou podjatosti, přičemž doplněný protokol měl dle stěžovatelova názoru podpořit jeho tvrzení o podjatosti soudce. Doslovné zachycení průběhu zasedání je ovšem dostupné na jeho zvukovém záznamu, a proto (i odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že trestní řád doslovný přepis projevu předsedy senátu nepředpokládá) nebyla stěžovatelova možnost prokázat údajnou podjatost soudce dotčena.
7. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
soudce zpravodaj