ECLI:CZ:US:2011:2.US.229.11.1
sp. zn. II. ÚS 229/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Janem Petrákem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Arbesovo nám. 251/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2010 č.j. 26 Cdo 3540/2010-324, 26 Cdo 3978/2010, 26 Cdo 3979/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2008 č.j. 25 C 48/2006-239 (správně 35 C), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2008 č.j. 25 Co 601/2008-248, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 2. 2009 č.j.35 C 48/2006-253, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009 č.j.25 Co 351/2009- 268, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2007 č.j. 35 C 48/2006-109, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č.j. 25 Co 119/2010-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 dodatkového protokolu č.1 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, v jejichž důsledku mu mělo být zabráněno v uplatnění jeho práva u soudu, neboť mu nebyl přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě však k takovému závěru, pokud jde o v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, nedospěl.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z připojených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že proti rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2008 č.j. 25 Co 601/2008-248, ze dne 26. 8. 2009 č.j. 25 Co 351/2009-268 a ze dne 15. 7. 2010 č.j. 25 Co 119/2010-316, nebylo dovolání ze zákona přípustné. Pokud Nejvyšší soud rozhodoval o dovoláních, které stěžovatel přes řádné poučení přesto uplatnil, nejednalo se o situaci předvídanou shora citovaným ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu [ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §239 o.s.ř.] a lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím by bylo možno odvíjet až ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Posledním procením prostředkem, od jehož doručení bylo třeba odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti, jsou tedy v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 21. 1. 2011, jedná se ve vztahu k napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, o návrh podaný evidentně po uplynutí lhůty stanovené zákonem (dle sdělení kanceláře senátu 35 C Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodnutí tohoto soudu ze dne 18. 11. 2008 nabylo právní moci dne 28. 1. 2009, rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009 nabylo právní moci dne 18. 9. 2009 a rozhodnutí ze dne 31. 8. 2007 nabylo právní moci dne 11. 8. 2010).
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla pro nepřípustnost odmítnuta dovolání stěžovatele proti rozhodnutím odvolacího soudu, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů považuje dovolání stěžovatele směřující proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu o odvoláních proti rozhodnutí soudu prvého stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, proti rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a proti rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým byl zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, za nepřípustná, přičemž odkázal i na platnou judikaturu, týkající se obdobných případů. Z ústavněprávního hlediska Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, posuzujícímu výhradně otázku přípustnosti dovolání, co vytknout. Ostatně stěžovatel vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu ani žádné konkrétní námitky nevznáší.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst.1 písm. b) zákona Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu