ECLI:CZ:US:2014:2.US.229.13.1
sp. zn. II. ÚS 229/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Bc. Martina Adamíka, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem se sídlem Dr. Šmerala 1710/1, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2012 č. j. 13 VSOL 87/2012-110 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2012 č. j. 37 ICm 158/2010-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas přijatým návrhem ze dne 18. 1. 2013, který splňoval formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel namítal porušení základního práva na rovnost v právech dle čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nepřipustil stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení o incidenčním sporu na straně insolvenční správkyně (dále jen "žalobkyně"). Předmětem řízení byla žaloba na určení neúčinnosti smlouvy o syndikovaném úvěru, která byla uzavřena mezi úpadcem Oděvním podnikem, a. s. (dále jen "úpadce"), a jedním z věřitelů. Stěžovatel odůvodnil svůj právní zájem nutný pro splnění zákonné podmínky vedlejšího účastenství tak, že značná výše plnění, která by byla v případě úspěchu žalobkyně vydána ve prospěch majetkové podstaty úpadce, by měla vliv na poměr, v jakém by byl uspokojen stěžovatel a všichni ostatní věřitelé úpadce. Soud prvního stupně uzavřel, že právní postavení stěžovatele, který měl proti úpadci zjištěnou pohledávku, by se v důsledku rozhodnutí soudu v daném řízení nezměnilo, neboť právo přihlášeného věřitele na uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení se zakládá zjištěním přihlášené pohledávky v rámci přezkumného jednání. Z tohoto důvodu vstup stěžovatele pro absenci právního zájmu nepřipustil. K odvolání stěžovatele soud druhého stupně potvrdil výrok I soudu prvního stupně a shodně uvedl, že výsledek předmětného incidenčního sporu může mít vliv na rozsah majetkové podstaty, ale neovlivní postavení stěžovatele jako přihlášeného věřitele. Proti rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel dovolání.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shrnul průběh řízení před obecnými soudy, stejně jako argumentaci, kterou v řízeních podal. Obecným soudům vytýkal zejména nesprávné právní posouzení, neboť sám zastával názor, že procesní institut vedlejšího účastenství stojí i v incidenčních sporech na stejných zásadách, na jakých stojí civilní řízení. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v neexistenci konzistentní judikatury odvolacích soudů a v tom, že Nejvyšší soud rezignoval na svou roli sjednotitele, když omezil přípustnost dovolání u otázek vedlejšího účastenství v incidenčních sporech. Stěžovatel také namítl, že podmínka nemajetkového zájmu v rámci insolvenčního řízení je v přímém rozporu s hlavním smyslem tohoto řízení a znamená de facto podmínku nesplnitelnou, což má za následek nucenou pasivitu věřitelů v odpůrčích sporech. Stěžovatel uvedl, že postupem obecných soudů došlo k preferenci rychlosti řízení nad spravedlivým procesem, kterou však není možné stavět před spravedlivý proces a důslednou ochranu práv. Další námitka směřovala do porušení zásady legitimního očekávání fungujícího procesu s tím, že stěžovateli nebyly poskytnuty v řízení takové podmínky, aby byla maximalizována jeho šance na vymožení pohledávky. Na závěr svého podání zmínil porušení práva na ochranu majetku, když mohl jako věřitel legitimně očekávat, že se jednou jeho vlastnické právo rozšíří o majetek, jenž je předmětem pohledávky. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se zabýval podanými námitkami, stejně jako obsahem napadeného rozhodnutí a došel k závěru, že ústavní stížnost je v tomto případě zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát připomněl, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je tedy oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté. Pokud ve své judikatuře respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak i zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen " IZ"), se pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
Podle §93 odst. 1 o. s. ř. se může jako vedlejší účastník vedle žalobce nebo žalovaného řízení zúčastnit ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Ústavní soud se již v minulosti výkladem ustanovení §93 o. s. ř. zabýval. V nálezech sp. zn I. ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004 (N 187/35 SbNU 455) a sp. zn. I. ÚS 2036/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 179/54 SbNU 239) vymezil pojem právní zájem na výsledku řízení a striktně jej oddělil od pojmu majetkový zájem, který procesní nárok na vedlejší účastenství založit nemůže. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovaly by tak zbytečně řízení [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 363/13 ze dne 7. 2. 2013].
Ústavní soud připomněl, že zákonodárce ponechal na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak vyloží pojem právního zájmu a aplikuje jej, proto nelze vyhovět námitce nejednotnosti rozhodovací praxe odvolacích soudů, neboť tato odráží různost případů, které je nutné v praxi insolvenční agendy řešit.
Nelze se ztotožnit ani s argumentací stěžovatele, že pro incidenční spory je nutné používat jiná kritéria pro určení právního zájmu, než jak je tomu v klasickém řízení sporném podle o. s. ř. Ustanovení §16 odst. 2 IZ, které připouští vedlejší účastenství v incidenčních sporech, představuje výjimku z §14 odst. 2 IZ, které vedlejší účastenství v insolvenčním řízení nepřipouští. Z tohoto je patrné, že i přes možnost vedlejšího účastenství v incidenčním sporu je nutno šetřit principy, na kterých insolvenční řízení stojí, jinak by docházelo k nechtěným průtahům či zvyšování nákladů, které budou následně přičteny na vrub všem věřitelům. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že v insolvenčním řízení nejde primárně o nalezení konečného výsledku ve sporu mezi dvěma subjekty, ale o nalezení kolektivní spravedlnosti, která souvisí s pluralitou věřitelů a společným zdrojem, z něhož jsou jejich pohledávky uspokojovány. Stěžovatelovo vlastnické právo nemohlo být z tohoto důvodu v jím tvrzené podobě zasaženo, neboť v insolvenčním řízení nedochází k individuálnímu uspokojení pohledávek.
Obecné soudy se důsledně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, přičemž Ústavní soud souhlasil se závěrem, že výsledek předmětného incidenčního řízení nemohl mít bezprostřední vliv na právní postavení stěžovatele, toliko na jeho právo majetkové. Nesouhlas stěžovatele s tímto názorem obecných soudů nemůže sám o sobě ústavní stížnost odůvodnit. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy nepostupovaly při výkladu vedlejšího účastenství nepřiměřeně.
Ústavní soud shledal, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu