ECLI:CZ:US:2015:2.US.2316.15.1
sp. zn. II. ÚS 2316/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem Šlikova 874/20, Prostějov, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 6. 2014, č. j. 0 Nc 2332/2013-229, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2015, č. j. 17 Co 270/2014-281, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilému synovi P., jehož matkou je I. K.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Prostějově ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu matky o úpravě výchovných poměrů a výživného k nezl. P. rozhodl tak, že se svěřuje do výchovy matky (výrok I.), stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezl. P. částkou 1.000 Kč měsíčně (výrok II.), dále pak upravil styk stěžovatele s nezletilým tak, že je oprávněn se s ním stýkat vždy každý sudý týden v roce od středy od 16:00 hod. do následující neděle do 18:00 hod., v době letních prázdnin 14 dnů po sobě jdoucích v měsíci červenci a 14 dnů po sobě jdoucích v měsíci srpnu, v době vánočních prázdnin od 25. 12. od 16:00 hod. do 30. 12. do 18:00 hod. s tím, že v době letních a vánočních prázdnin neplatí běžná úprava styku stěžovatele s nezletilým (výroky III. a IV.). V dalších výrocích rozsudku pak okresní soud zamítl návrh opatrovníka nezletilého (Úřad městské části Praha 8) na nařízení mediace rodičům (výrok V.), zamítl návrh matky na předběžnou vykonatelnost rozsudku (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII. až IX.).
3. Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy matka nezl. P. se stěžovatelem vedli v rodinném domě matky stěžovatele v Němčicích na Hané společnou domácnost až do dne 30. 7. 2013, kdy se matka i s nezletilým bez předchozí dohody odstěhovala do svého bytu v Praze. Následně si ovšem stěžovatel (proti vůli matky) vzal nezletilého do své péče. Matka se posléze u Okresního soudu v Prostějově domáhala vydání předběžného opatření ohledně úpravy jejího styku s nezletilým, o němž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2013, č. j. 0 Nc 2332/2013-134, tak, že její styk s nezl. P. upravil, a to v každý lichý týden v roce od pátku od 11:00 hod. do následujícího pátku do 16:00 hod. z důvodu "zachování jejich vzájemné vazby, neboť s ohledem na chování (stěžovatele) hrozilo odcizení nezletilého ve vztahu k matce." Dle zjištění okresního soudu pak oba rodiče nezl. P. od září 2013 do vydání rozsudku okresního soudu napadeného nyní projednávanou ústavní stížností fakticky praktikovali "takto předběžně nastavenou střídavou výchovu, kdy každý lichý týden je nezl. P. u matky, ta si ho přebírá vždy v pátek v 11:00 hod. v místě bydliště (stěžovatele). Následující týden v pátek matka nezletilého veze zpět a (stěžovatel) ho přebírá na vlakovém nádraží v N."
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilého, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali se způsobem, jakým okresní soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilému, resp. o vyživovací povinnosti stěžovatele k němu. Zatímco matka nezletilého nesouhlasila především s konkrétní výší vyživovací povinnosti stěžovatele ve vztahu k nezletilému, stěžovatel se domáhal svěření nezletilého do střídavé výchovy, která se mu s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu jeví jako nejvhodnější. Vedle toho stěžovatel nesouhlasil ani s úpravou jeho styku s nezletilým, neboť v důsledku velké vzdálenosti bydlišť obou rodičů by si za účelem jeho vyzvednutí v týdnu musel brát dvakrát měsíčně ze zaměstnání dovolenou.
5. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal zčásti důvodným pouze odvolání matky nezletilého, když rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pouze ve výrocích, týkajících se svěření nezl. P. do péče matky a zamítnutí návrhu matky na předběžnou vykonatelnost rozsudku a povinnosti stěžovatele uhradit poměrné náklady České republice za vyhotovení znaleckého posudku (výroky I. a IV.), ve zbylém rozsahu jej podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, když stěžovatele jednak zavázal přispívat na výživu nezl. P. částkou 1.800 Kč měsíčně (výrok II.), jednak upravil rozsah "běžného" styku stěžovatele s nezl. P. tak, že je oprávněn se s ním stýkat vždy každý sudý týden v roce od čtvrtka od 16:00 hod. do neděle do 18:00 hod., ve zbytku úpravu ponechal beze změny (výrok III.). V neposlední řadě změnil výrok VIII. rozsudku okresního soudu ohledně povinnosti matky uhradit poměrné náklady České republice za vyhotovení znaleckého posudku tak, že jí tuto povinnost nestanovil (výrok V.).
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem (zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - klinická psychologie dětí, vypracovaného PhDr. Z. Libíčkem), který doplnil o důkazy za účelem ověření si nejen aktuálních majetkových poměrů stěžovatele i matky nezl. P., ale i způsobu výchovy a běžných potřeb nezletilého (např. výslechy účastníků řízení, s výjimkou nezl. P., či zpráva opatrovníka nezletilého, aj.). Na základě takto zjištěného skutkového stavu se krajský soud ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o svěření nezl. P.do péče matky a odmítl odvolací námitky stěžovatele, který se domáhal jeho svěření do střídavé výchovy. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud mimo jiné sice konstatoval, že "oba rodiče mají běžné předpoklady pro výchovu dítěte, mají vytvořeny vhodné materiální a bytové podmínky, oba mají zájem dítě vychovávat a v jejich péči nebyly shledány žádné nedostatky", nicméně rovněž zjistil, že "komunikace mezi rodiči není dobrá, nepředávají si při přebírání dítěte informace o jeho zdravotním stavu, nejsou jednotní ve výchovných postupech, nespolupracují a nepodporují jeden druhého." Krajský soud proto na základě konkrétních skutkových okolností nyní projednávaného případu dospěl (shodně s okresním soudem) k názoru, že "s ohledem na věk dítěte a vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů je střídavá péče nezletilého nevhodná a není v zájmu nezletilého dítěte. Cestování nezletilého z místa bydliště otce do místa bydliště matky trvá zhruba 10 hodin, což nezletilý absolvuje v podstatě každý týden. S nástupem nezletilého do mateřské školy a především pak do základní školy nastanou v tomto směru problémy, není žádoucí, aby nezletilý P. navštěvoval dvě mateřské školy a v budoucnu dvě základní školy v naprosto rozdílných prostředích velkoměsta a vesnice. V zájmu klidného a harmonického vývoje nezletilého P. nepochybně je, aby bylo nastoleno zázemí a jistota, aby od útlého věku stále necestoval a především, aby výchovu rodičů nesuplovala babička, která zajišťuje péči o nezletilého celodenně, když je (stěžovatel) v zaměstnání, poněvadž s ním sdílí společnou domácnost a v tomto směru na ni (stěžovatel) velmi spoléhá" (str. 6 rozsudku). Uvedený názor dle krajského soudu podporují jak opatrovník nezletilého, tak i závěry znaleckého posudku PhDr. Z. Libíčka, který "jednoznačně nedoporučil v daném případě střídavou péči a považoval za vhodnější svěření nezletilého do výchovy matky i s ohledem na strukturu osobnosti (stěžovatele), který je silně fixován na svou primární rodinu, především na matku a na prostředí, ve kterém vyrůstal. Toto prostředí nebyl ochoten opustit i za cenu, že tím rozbil svou novou rodinu s matkou nezletilého a s nezletilým P." (str. 6 rozsudku).
7. V souvislosti s úpravou styku stěžovatele s nezletilým (byl zúžen o jeden den v týdnu) pak krajský soud konstatoval, že tak učinil "s ohledem na vzdálenost míst bydlišť obou rodičů, za účelem zachování vzájemné citové vazby mezi (stěžovatelem) a nezletilým a za účelem posilování jeho výchovného vlivu na syna" (str. 7 rozsudku).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a ve své argumentaci, opírající se o níže citovanou judikaturu Ústavního soudu, podrobně polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů (zejména krajského soudu), na jejichž základě bylo odmítnuto stanovení střídavé výchovy nezl. P. a rozhodnuto o jeho svěření do výchovy matky. Stěžovatel je toho názoru, že v zájmu nezl. P. naopak střídavá výchova je, a pokud ji obecné soudy vyloučily za situace, kdy oba rodiče stejnou měrou splňují všechna kritéria, vymezená v judikatuře Ústavního soudu, aniž by pro takový postup uvedly relevantní důvody, porušily jeho ústavně zaručená práva. "Z napadených rozhodnutí se však žádný dostatečně legitimní zájem nepodává, odchylka od pravidla o zachování stejné doby péče pro oba rodiče pak není v žádném případě relevantně odůvodněna, kdy z napadených rozhodnutí nevyplývá žádný relevantní argument k tomu, aby matka o dítě pečovala 10 dní po sobě jdoucích, já pak necelé 4 dny v rámci upraveného styku." V neposlední řadě stěžovatel zpochybňuje argument obecných soudů ohledně vzdálenosti bydlišť obou rodičů jako překážky pro stanovení střídavé výchovy, přičemž pro úpravu jeho styku s nezl. P. v průběhu týdne již překážku představovat nemá.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jeho střídavé výchovy, a svěřily jej do péče jeho matky. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému synovi, resp. jeho pravidelného styku s ním, jež byly vymezeny obecnými soudy a s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezl. P., resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s ním, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, na který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje).
12. Jak ostatně sám stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014]. A právě v tomto aspektu rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě pak stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, neboť je toho názoru, že obecné soudy tuto premisu nerespektovaly, navzdory skutečnosti, že oba rodiče dle názoru stěžovatele tato kritéria splňují stejnou měrou.
13. S tímto hodnocením stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je jednak založeno na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatele do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezl. P. vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
15. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
16. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezl. P. a svěřily jej do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
17. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezl. P., příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro svěření nezl. P. do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladly důraz právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že "oba rodiče mají běžné předpoklady pro výchovu dítěte, mají vytvořeny vhodné materiální a bytové podmínky, oba mají zájem dítě vychovávat a v jejich péči nebyly shledány žádné nedostatky", ke stanovení střídavé výchovy nepřikročily "automaticky", nýbrž se ve svém rozhodování pečlivě zabývaly rovněž zkoumáním možných úskalí a důsledků svěření nezl. P. do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na jeho samotný osobnostní vývoj od útlého věku, tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, jejichž přítomnost by v případě svěření nezl. P. do střídavé výchovy obou rodičů vyvolala negativní důsledky nejen pro jeho budoucí rozvoj (blížící se nástup do mateřské školy), ale i samotný výkon střídavé výchovy by činily velmi komplikovaným (negativně zabarvené vzájemné vztahy rodičů, neschopnost komunikace a zejména velká vzdálenost bydlišť obou rodičů, v jehož důsledku musí nezl. P. absolvovat více než 8 hodin trvající cesty vlakem). Proto obecné soudy svěření nezl. P. do střídavé výchovy odmítly jako "nevhodnou a není v zájmu nezletilého dítěte", což také velmi podrobně (s oporou v závěrech znaleckého posudku i doporučení kolizního opatrovníka) a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily.
18. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezl. P. do výlučné péče jeho matky, ovšem s důrazem na to, aby byly zachovány "vzájemné citové vazby mezi (stěžovatelem) a nezletilým a za účelem posilování jeho výchovného vlivu na syna". Tomuto požadavku také obecné soudy přizpůsobily i způsob a rozsah úpravy styku stěžovatele s nezl. P., a to i s ohledem na velkou vzdálenost bydliště stěžovatele, byť v případě rozhodnutí krajského soudu, jímž fakticky tento "běžný" styk zúžil o jeden den, se odůvodnění takového postupu Ústavnímu soudu nejeví jako zcela srozumitelné a spíše do jisté míry i vnitřně rozporné, když na straně jedné krajský soud zdůrazňuje potřebu zachování vzájemných citových vazeb, resp. posilování výchovného vlivu stěžovatele na syna, na straně druhé ovšem přistoupil k zúžení jejich "běžného" styku. Z kontextu celého odůvodnění rozsudku krajského soudu lze nicméně usuzovat, že tak krajský soud učinil z důvodu blížícího se nástupu nezl. P. do mateřské školy a potřeby zachování stability jeho výchovného prostředí, která by v případě širší úpravy "běžného" styku stěžovatele s nezl. P. byla narušena, neboť by s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů vyvstala potřeba nezl. P. umístit do mateřské školy i v místě bydliště stěžovatele.
19. Uvedený nedostatek odůvodnění rozsudku krajského soudu však dle názoru Ústavního soudu nedosahuje takové ústavněprávní intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah ze strany Ústavního soudu, a to i s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče (nejen v pořadí "první" rozhodnutí, jako je tomu v nyní projednávaném případě) nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy do budoucna nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (věk dětí, negativní vzájemné vztahy mezi rodiči či vzdálenost jejich bydlišť apod.), jako tomu ostatně bylo i v nyní projednávaném případě.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu