ECLI:CZ:US:2009:2.US.2326.09.1
sp. zn. II. ÚS 2326/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Magdalenou Hrdličkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Mánesova 5, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, č. j. UI 20/2009-58, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním, které si sám sepsal, a které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2009, domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Protože jeho podání mělo vady (navrhovatel zejména nebyl zastoupen), byl vyzván k jejich odstranění. Vady byly odstraněny podáním sepsaným advokátem, které bylo soudu doručeno dne 12. 10. 2009. Návrh byl posléze doplněn ještě podáním ze dne 29. 10. 2009. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako řádně a včas podanou.
Stěžovatel podal u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost. V rámci tohoto řízení požádal o odklad výkonu rozhodnutí. Následně podal podle ustanovení §174a zák. č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, konkrétně k rozhodnutí o jím podaném návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze, proti kterému směřovala žaloba pro zmatečnost. Vrchní soud v Praze tento návrh ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, a to s odkazem na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 21 Cul 3/2004. Nejvyšší soud zde vyslovil, že v řízení o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu podle zákonu o soudech a soudcích může příslušný soud stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení - i když o nich dosud nebylo rozhodnuto - je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci musí být podle zákona učiněny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se stanoviskem Vrchního soudu v Praze. Poukazuje na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrno, z jakého důvodu návrh stěžovatele není procesním úkonem, u kterého soud může lhůtu stanovit. Obecně lze podle jeho názoru říci, že procesním úkonem jsou všechny úkony, které soud v průběhu řízení činí. Odklad vykonatelnosti je jednoznačně procesním úkonem soudu, a proto dochází-li při rozhodování k průtahům, je zde prostor pro opatření podle ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. V okolnosti, že Vrchní soud v Praze jeho návrh na určení lhůty k vydání rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti zamítl, stěžovatel spatřuje porušení základního práva na soudní a jinou ochranu zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V doplnění ústavní stížnosti se stěžovatel ještě odvolává na nálezy, v nichž Ústavní soud uložil obecnému soudu, aby ve věci "jednal" či "jednal a rozhodl", z čehož dovozuje, že uložení povinnosti soudu ve věci jednat a rozhodnout, aniž by byl určován obsah, neznamená zásah do nezávislosti soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94).
Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyložil důvod zamítnutí návrhu citací právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve které je vyjádřen názor, že v řízení o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu podle zákona o soudech a soudcích může příslušný soud stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení - i když o nich dosud nebylo rozhodnuto - je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci musí být podle zákona učiněny. Sama okolnost, že stěžovatel z této citace nebyl s to dovodit, z jakého důvodu není jeho návrh "tím procesním úkonem, u kterého příslušný soud může stanovit lhůtu", není jím tvrzeným zásahem do práva na soudní ochranu zakotvenou v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Výklad ustanovení §174a odst. 8 provedený shora citovaným rozhodnutím Vrchního soudu s použitím judikátu Nejvyššího soudu je výkladem obecného právního předpisu, který není extrémně formalistický, ani není v rozporu s jeho obsahem a smyslem. Polemika stěžovatele tak zůstává pouze v rovině jeho nesouhlasu s tímto výkladem. Takto pojatá argumentace staví Ústavní soudu do postavení další instance v rámci soudní soustavy, což - jak je uvedeno shora - není jeho posláním. Nad rámec řečeného lze ještě dodat, že uvedené rozhodnutí Vrchního soudu vychází z ustanovení §235c občanského soudního řádu. S ohledem na znění tohoto ustanovení není přípustné, aby v řízení podle ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích bylo soudu nařizováno o takovém návrhu jednat a rozhodnout, neboť by tím bylo zasahováno do práva na zákonného soudce. Z uvedeného ustanovení totiž nevyplývá povinnost soudu bez dalšího rozhodnout o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, ale povinnost i bez návrhu o odkladu rozhodnout, pokud jsou pro to splněny zákonem stanovené podmínky, především je-li pravděpodobné, že žalobě bude vyhověno. Z tohoto pohledu nemůže také obstát argumentace stěžovatele odvolávající se na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která navíc procesně vychází ze zákona o Ústavním soudu, zatímco obecný soud při rozhodování o žalobě podle ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích musí vycházet z obsahu tohoto ustanovení a jedině v jeho rámci může jednat a rozhodovat.
Zákon o Ústavním soudu upravuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tak dává Ústavnímu soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí ve věci nálezem. V této fázi řízení je možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska všech účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud informace, které Ústavní soud získá, jej vedou k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bez dalšího odmítne.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu