ECLI:CZ:US:2019:2.US.233.19.1
sp. zn. II. ÚS 233/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Langa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018 č. j. 12 Co 302/2018-25 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 2018 č. j. EPR 243985/2017-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 21. 1. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 11 a čl. "36 a násl." Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatele tato rozhodnutí rovněž porušují čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. "81 - 89" Ústavy České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel nepředložil žádné důkazy svědčící o tom, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup (§138 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatel proto podal odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl tak, že usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Městský soud poukázal na to, že dle spisového materiálu stěžovatel nepředložil požadované "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" ani doklad o údajném odeslání tohoto prohlášení prostřednictvím datové schránky advokáta. Městský soud se proto ztotožnil se závěry obvodního soudu a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti usnesení městského soudu nebylo dovolání přípustné.
3. Stěžovatel ve své mimořádně strohé ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovaná rozhodnutí porušují jeho právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces, jakož i princip rovnosti a zákaz diskriminace. Má za to, že "v daném případě byly naplněny podmínky, za nichž má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod."
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Bylo nicméně nutné vypořádat se s otázkou, zda je stěžovatel zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost sice byla sepsána v záhlaví uvedeným advokátem a byla k ní přiložena zvláštní plná moc, avšak dne 14. 2. 2019 advokát Ústavnímu soudu oznámil, že stěžovatele již nezastupuje. Stěžovatel si jiného právního zástupce nezvolil. Nicméně s ohledem na to, že Ústavní soud ani stěžovatel nečinili v období ode dne doručení oznámení o ukončení právního zastoupení do dne vydání tohoto usnesení žádné procesní úkony vyžadující právní zastoupení stěžovatele, nebylo nezbytné vyzývat stěžovatele k předložení nové plné moci. Opačný postup by byl pouhým projevem přepjatého formalismu ze strany Ústavního soudu a vedl by ke zbytečnému navyšování nákladů na straně stěžovatele. Proto ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že postačuje, byly-li požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu splněny v době podání ústavní stížnosti.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn nepřezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele a ústavně právních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost napadených rozhodnutí.
8. Úvodem Ústavní soud předesílá, že nyní posuzovaná ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. Nehledě na absenci (ústavněprávní) argumentace v ústavní stížnosti, Ústavní soud se po prostudování obsahu napadených rozhodnutí nemohl ztotožnit s přesvědčením stěžovatele o jejich protiústavnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena §138 občanského soudního řádu, jež stanovuje, za jakých podmínek lze účastníkovi řízení přiznat osvobození od soudních poplatků. Jestliže stěžovatel nevyvinul žádnou procesní aktivitu směřující k tomu, aby požadavkům vyplývajícím ze zákona vyhověl, v důsledku čehož mu obecné soudy osvobození od soudních poplatků nepřiznaly, nelze v tom spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Navíc Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí jsou odůvodněna řádným, logickým a srozumitelným způsobem a nevykazují známky svévole.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelova ústavně chráněna práva. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu