ECLI:CZ:US:2017:2.US.2350.15.1
sp. zn. II. ÚS 2350/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 4883/2014-454, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014 č. j. 1 Co 95/2013-392 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 36 C 25/2010-294, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Heleny Vondráčkové, 2) Martina Michala, 3) Michaely Kocourkové, 4) Agentury MM Praha, s. r. o., sídlem Sportovní 122, Řitka, 5) Mgr. Jany Gavlasové a 6) Ing. Jiřího Štefky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť v dané věci považuje podmínky stanovené §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu za splněné.
3. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 36 C 25/2010.
4. Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2012 č. j. 36 C 25/2010-294 výrokem I. uložil stěžovateli jako prvnímu žalovanému povinnost uveřejnit na internetových stránkách www.k213.cz omluvu ve znění: "Dne 18. 9. 2009 jsem na těchto stránkách uveřejnil článek pod názvem "Návrat Golden Kids skončil před pražským městským soudem". V tomto článku jsem uveřejnil vulgární a urážlivé výroky o paní Heleně Vondráčkové. Prohlašuji, že se paní Heleně Vondráčkové tímto omlouvám. Ing. Jiří Fiala."; s tím, že omluva bude na těchto stránkách uveřejněna po dobu nejméně 6 měsíců tak, že čitelný odkaz na plný text omluvy bude uveřejněn po stejně dlouhou dobu na úvodní stránce webových stránek www.k213.cz. Výrokem II. krajský soud zamítl žalobu, aby stěžovatel uveřejnil na internetových stránkách www.k213.cz omluvu s textem: "V tomto článku jsem uveřejnil nepravdivé informace a vulgární a urážlivé výroky o panu Martinu Michalovi, slečně Michaele Kocourkové a Mgr. Janě Gavlasové s úmyslem je co nejvíce poškodit v očích veřejnosti a co nejvíce je ponížit, aniž bych si pravdivost byť jediného výroku na jejich adresu ověřil, u paní Heleny Vondráčkové jsem si je přímo vymyslel sám. Veškerá tvrzení a veškerou neoprávněnou kritiku na adresu těchto osob odvolávám, prohlašuji, že se jedná o tvrzení nepravdivá a panu Martinu Michalovi, slečně Michaele Kocourkové a Mgr. Janě Gavlasové se tímto omlouvám. Současně se také omlouvám společnosti Agentura MM Praha, s. r. o., jejíž jméno jsem neoprávněně a bez jakéhokoli důkazu poškodil. Ing. Jiří Fiala."; s tím, že omluva bude na těchto stránkách uveřejněna po dobu nejméně 6 měsíců tak, že čitelný odkaz na plný text omluvy bude uveřejněn po stejně dlouhou dobu na úvodní stránce webových stránek www.k213.cz. Výrokem III. krajský soud zamítl žalobu, aby stěžovatel a vedlejší účastník 6) jako druhý žalovaný uveřejnili na internetových stránkách www.k213.cz omluvu ve znění: "Dne 18. 9. 2009 jsme na těchto stránkách uveřejnili text trestního oznámení na slečnu Michaelu Kocourkovou, včetně údaje o bydlišti a roku narození, v němž jsme obvinili slečnu Kocourkovou ze spáchání trestného činu křivé výpovědi. Námi uvedená tvrzení byla nepodložená a za ně, jakož i za zveřejnění osobních údajů se slečně Michaele Kocourkové omlouváme. Ing. Jiří Fiala, Ing. Jiří Štefek."; s tím, že omluva bude na těchto stránkách uveřejněna po dobu nejméně 6 měsíců tak, že čitelný odkaz na plný text omluvy bude uveřejněn po stejně dlouhou dobu na úvodní stránce webových stránek www.k213.cz. Výrokem IV. krajský soud zamítl žalobu, aby vedlejší účastník 6) uveřejnil na internetových stránkách www.k213.cz omluvu ve znění: "Dne 16. 11. 2009 jsem na těchto stránkách uveřejnil článek pod názvem "Dárek státního zastupitelství k 20. výročí sametové revoluce" protokol o podání vysvětlení, v němž byly uvedeny osobní údaje paní Heleny Vondráčkové, pana Martina Michala, slečny Michaely Kocourkové a Mgr. Jany Gavlasové, a to bez jakéhokoli oprávnění takto učinit. Za to se všem jmenovaným omlouvám. Ing. Jiří Štefek"; s tím, že omluva bude na těchto stránkách uveřejněna po dobu nejméně 6 měsíců tak, že čitelný odkaz na plný text omluvy bude uveřejněn po stejně dlouhou dobu na úvodní stránce webových stránek www.k213.cz. Výrokem V. krajský soud zamítl žalobu, aby stěžovatel odstranil ze stránek www.k213.cz článek pod názvem "Návrat Golden Kids skončil před pražským městským soudem" ze dne 18. 9. 2009, jakož i jakékoli další odkazy na něj. Výroky VI. a VII. krajský soud zamítl žalobu s tím, aby stěžovatel a vedlejší účastník 6) společně a nerozdílně odstranili ze stránek www.k213.cz texty uvedené ve výrocích. Výrokem VIII. krajský soud zamítl žalobu, aby stěžovatel zaplatil na náhradě nemajetkové újmy vedlejší účastnici 1) jako žalobkyni a) částku 200 000 Kč, vedlejšímu účastníkovi 2) jako žalobci b) částku 100 000 Kč, vedlejší účastnici 3) jako žalobkyni c) částku 100 000 Kč a vedlejší účastnici 5) jako žalobkyni e) částku 50 000 Kč a výroky IX. a X. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
5. K odvolání vedlejších účastníků 1) - 5) a stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2014 č. j. 1 Co 95/2013-392, výrokem I. rozsudek krajského soudu změnil - ve výrocích I. a II. jen ve vztahu k vedlejším účastnicím 1), 3) a 5) tak, že stěžovatel je povinen uveřejnit na internetových stránkách www.k213.cz a po dobu šesti měsíců tam ponechat omluvu ve znění: "Dne 18. 9. 2009 jsem na těchto stránkách uveřejnil článek "Návrat Golden Kids skončil před pražským městským soudem". V tomto článku jsem uveřejnil vulgární a urážlivé výroky o paní Heleně Vondráčkové, slečně Michaele Kocourkové a Mgr. Janě Gavlasové. Prohlašuji, že se paní Heleně Vondráčkové, slečně Michaele Kocourkové a Mgr. Janě Gavlasové tímto omlouvám. Ing. Jiří Fiala."; s tím, že odkaz na tuto omluvu bude uveřejněn na úvodní stránce těchto webových stránek; ve výroku V. jej změnil tak, že stěžovatel je povinen odstranit ze stránek www.k213.cz článek pod názvem "Návrat Golden Kids skončil před pražským městským soudem" ze dne 18. 9. 2009, jakož i jakékoliv další odkazy na něj; ve výroku VIII. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 1) 100 000 Kč, vedlejší účastnici 3) 100 000 Kč a vedlejší účastnici 5) 50 000 Kč; ve výroku IX. a X. jej změnil ohledně nákladů řízení. Výrokem II. vrchní soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 2) a vedlejší účastnici 4) a ve výrocích III., IV., VI., VII. a VIII. ve vztahu k vedlejší účastnici 1) co do částky 100 000 Kč a ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 2) a vedlejší účastnici 4). Výrokem III. vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4883/2014-454 bylo dovolání vedlejších účastníků 2) a 4) odmítnuto (výrok I.); dovolání stěžovatele bylo rovněž odmítnuto (výrok II.). Ve výrocích III. - VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud obě dovolání podle §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl, neboť dospěl k závěru, že v souzené věci nebyly naplněny předpoklady přípustnosti těchto dovolání dle §237 o. s. ř. Ve vztahu ke stěžovatelově dovolání [jakož i k dovolání vedlejších účastníků 2) a 4)] Nejvyšší soud poukázal na to, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění od 1. l. 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které (konkrétní) "rozhodovací praxe" se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že z dovolání stěžovatele se kromě toho ani nepodává, které z výroků rozsudku odvolacího soudu jím jsou dotčeny, takže takto fakticky napadá i ty výroky, v rámci nichž měl v daném řízení ve skutečnosti úspěch, resp. i výroky týkající se vedlejšího účastníka 6) [takže k dovolání není v tomto případě legitimován]. V doplňku svého dovolání ze dne 18. 6. 2014 pak stěžovatel podle Nejvyššího soudu uplatňuje nepřípustné novoty, k nimž nebylo možno s ohledem na §214a odst. 6 o. s. ř. přihlížet. Nejvyšší soud proto uzavřel, že vyloženým zásadám obsah podaných dovolání, ač zpracovaných zástupci z řad advokátů, nevyhovuje.
II. Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se s jeho argumentací obsaženou v dovolání řádně nevypořádal a jen převzal odůvodnění z rozsudku vrchního soudu, který však vykazoval zásadní vady. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci rozhodoval podjatý senát s podjatou soudkyní JUDr. Ludmilou Říhovou, která vydala zcela protichůdný rozsudek ve srovnání s případem "sp. zn. 32 C 15/2003" (resp. věcí vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 6/2003 a u vrchního soudu vedenou pod sp. zn. 1 Co 98/2005) ve věci téhož účastníka řízení, kde však - proti žalované TV Nova - stěžovatel vystupoval jako poškozený a žalobce. Stěžovatel považuje rozhodnutí vrchního soudu za šikanózní a nespravedlivé. Stěžovatel rovněž pouze v obecné rovině upozornil na procesní vady "zcela nekorespondujícího rozsudku krajského soudu".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému rozsudku vrchního soudu a krajského soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnil řádně a vlastním jednáním tak způsobil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto.
11. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku vrchního soudu a proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, když proti rozsudku vrchního soudu bylo přípustné dovolání, které však stěžovatel neuplatnil řádně.
IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vůči usnesení Nejvyššího soudu namítal, že dovolací soud se s jeho argumentací obsaženou v dovolání řádně nevypořádal a jen převzal odůvodnění z rozsudku vrchního soudu, který však vykazoval zásadní vady.
15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu stěžovatelova dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn; argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel svou ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu jako celek, napadá tedy i výrok I. usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání vedlejších účastníků 2) a 4). V této části je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu posoudil Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní stížnost proti rozsudku vrchního soudu a krajského soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
18. S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu týkající se projednávané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění žádosti stěžovatele, aby v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu