ECLI:CZ:US:2004:2.US.237.03
sp. zn. II. ÚS 237/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. O. H., zastoupeného JUDr. S. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2003, sp. zn. 1 Co 39/2003, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. dubna 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, doplněná podáním ze dne 9. září 2003, kterou stěžovatel brojil proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 37 C 114/2002, tak, že byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření. Předběžným opatřením v řízení o ochraně osobnosti soud prvého stupně uložil Ministerstvu vnitra ČR povinnost zdržet se jakýchkoliv úkonů v trestním řízení, vedeném proti stěžovateli. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že usnesením vrchního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 lit. a), d) a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 10 a 96 Ústavy ČR. Rovněž mělo dojít k porušení jeho práv na osobní čest a dobré jméno dle čl. 10 Listiny, aplikací právních norem mimo zákonné meze dle čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že sdělení obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona (dne 19. října 2000) nebylo dostatečně odůvodněno, a rovněž nebylo vyhověno jeho opakovaným žádostem i žádostem obhájce o provedení důkazů, svědčících v jeho prospěch. Dále státní zastupitelství, provádějící v jeho trestní věci dozor a dohled, mu na žádnou z jeho stížností neposkytla věcnou odpověď. Za této situace neměl jinou možnost, než podat příslušnému soudu žalobu na ochranu osobnosti podle §11 občanského zákoníku spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, kterémužto návrhu Městský soud v Praze vyhověl. K odvolání žalované však Vrchní soud v Praze toto předběžné opatření zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 1 Co. Ta plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že k němu nemá co dodat.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 114/2002. Po seznámení se s obsahem spisu a po posouzení všech předložených podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu se podává, že z primárních podkladů dospěl soud prvého stupně k závěru, že žalovaným byl hrubě porušen zejména čl. 6 odst. 1, 2 a 3 lit. d) Úmluvy, a proto bylo třeba poměry účastníků zatímně upravit. Odvolací soud naopak konstatoval, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem uložené povinnosti, vyplývající z trestněprávních předpisů, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Tato okolnost již sama o sobě bez dalšího nebyla slučitelná se zatímní úpravou poměrů účastníků předběžným opatřením, které ve svých důsledcích nepřípustně zasáhlo do oblasti trestněprávní a znemožnilo orgánům činným v trestním řízení plnění jejich zákonných povinností.
Ústavní stížnosti bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v občanskoprávní věci, v odůvodnění jsou však výlučně námitky, vztahující se k postupu orgánů činných v trestním řízení.
Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR lze státní moc uplatňovat v mezích a způsobem stanoveným zákonem (obdobně i čl. 2 odst. 2 Listiny). Touto maximou je stanoveno přesné vymezení podřízení státní moci zákonu, resp. stanovení zákonem vymezené pravomoci každému orgánu veřejné moci. Tyto základní zásady pro činnost státních orgánů se týkají i postupu soudů a rozsahu jejich oprávnění při rozhodování. Jinými slovy soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena v příslušných ustanoveních občanského osudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zejména v §7 tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory, plynoucí z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Jiné věci projednávají soudy v občanském soudním řízení jen stanoví-li to zákon. Neexistuje tedy žádné zákonné ustanovení, které by soud opravňovalo k tomu, aby v rámci civilního procesu zasahoval do řízení trestního a nařizoval orgánům činným v trestním řízení zdržení se jakýchkoliv úkonů. Ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. neopravňuje soud k nařizování čehokoliv, protože takový postup by byl v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 trestního řádu. Rozhodnutí dle §102 o. s. ř. musí totiž být odůvodněno konkrétní potřebou zatímně upravit poměry účastníků v řízení, vedeném v rozsahu shora uvedené pravomoci soudu. Ta v tomto případě nenastala. V projednávané věci tedy Městský soud v Praze překročil svoji pravomoc a nepřípustně zasáhl do oblasti trestněprávní. Ve svém důsledku mohlo toto jednání vést ke znemožnění plnění zákonných povinností orgánům činných v trestním řízení.
Obvinění z trestného činu lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, nejde však o zásah "neoprávněný" ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o zásah zákonem (trestním řádem) za stanovených podmínek dovolený. Námitky, směřující proti sdělení obvinění, může stěžovatel uplatňovat stanoveným způsobem výlučně v rámci trestního řízení a nikoliv mimo jeho rámec. Žalobou na ochranu osobnosti se nelze bránit proti sdělení obvinění, pokud bylo toto opatření vydáno orgánem oprávněným při dodržení stanovených podmínek (tzv. zákonná licence).
Dále považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že žalovaná (Česká republika) nemůže být v dané věci pasivně legitimována, neboť, právě s ohledem na shora zmíněnou zákonnou licenci, není subjektem příslušného hmotněprávního vztahu. Podle ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. Jediným takovým předpisem je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon se však podle svého ustanovení §2 odst. 3 nevztahuje - mimo jiné - na úkony a postupy příslušných orgánů, pokud vedou trestní řízení. V projednávané věci tedy není žádná organizační složka státu oprávněna vystupovat za stát před soudem. Usnesení Městského soudu v Praze by tedy za situace, že by se stalo pravomocným, nebylo vykonatelné. Ministerstvo vnitra navíc není oprávněno dávat pokyny k postupu při vyšetřování v konkrétní trestní věci. V opačném případě by zasáhlo nepřípustným způsobem do výlučného oprávnění orgánů činných v trestním řízení, vyplývajících z příslušných norem (trestní řád, zákon o státním zastupitelství, zákon o Policii ČR), a samo by tak postupovalo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Postup odvolacího soudu, který změnil usnesení Městského soudu v Praze a zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření, tedy postupoval plně v souladu s příslušnými shora citovanými zákonnými ustanoveními.
Stěžovatel ústavní stížností sice nebrojí přímo proti opatření, kterým mu bylo sděleno obvinění, námitky proti tomuto vyšetřovacímu úkonu jsou však podstatnou částí odůvodnění ústavní stížnosti. Takový přístup Ústavní soud odmítá, neboť sdělení obvinění (§160 trestního řádu, ve znění do 31. prosince 2001) není konečným rozhodnutím o vině obviněného. Ke sdělení obvinění v tomto stadiu řízení postačí pouze vyšší stupeň pravděpodobnosti. Trestní stíhání je proti určité osobě zahájeno, lze proto použít všech prostředků podle trestního řádu a naopak tato osoba je oprávněna uplatňovat práva, daná trestním řádem jen obviněnému. Sdělení obvinění není samo o sobě způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. K tomu Ústavní soud odkazuje na nález, sp. zn. III. ÚS 62/95 (č. 78, svazek 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS), kde jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, a nelze mu čelit jinak, nežli ústavní stížností. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení, sp. zn. III. ÚS 539/98, ze dne 3. května 1999).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovateli v této fázi náležela celá řada procesních prostředků daných trestním řádem. Pokud tedy v ústavní stížnosti konstatoval, že na jeho stížnosti státní zastupitelství nereagovala, odkazuje Ústavní soud na předložené podklady, např. obsáhlé vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze (vykonávajícího v trestní věci stěžovatele dohled) ze dne 9. srpna 2002, či sdělení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, která v této věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Pokud Nejvyšší státní zastupitelství na základě podání stěžovatele věcně nepřezkoumávalo jeho trestní věc, ale postoupilo podání Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, postupovalo plně v rámci zákona o státním zastupitelství, který mu neumožňuje výkon dohledu ve věci, v níž dozor přísluší jinému státnímu zastupitelství. K námitce, že v průběhu vyšetřování nebylo vyhověno stěžovatelem navrženým důkazům, Ústavní soud odkazuje na trestní řád, který stěžovateli přiznává oprávnění podávat návrhy na provedení důkazů. V průběhu vyšetřování však policejní orgán není povinen rozhodnout o neakceptovaných návrzích ihned, a sdělit svůj závěr obviněnému, neboť nemůže objektivně posoudit, které navržené důkazy jsou nutné k objasnění věci nutné. O takovém postupu byl stěžovatel vyrozuměn dozorovou státní zástupkyní sdělením ze dne 12. září 2002.
Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze došlo ke stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv a svobod, jak je v ústavní stížnosti konstatoval, zejména k porušení práva na spravedlivý proces. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu