Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 125/12 SbNU 207 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.237.97

sp. zn. II. ÚS 237/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti České obce sokolské se sídlem Tyršův dům, Újezd 450, Praha 1, zastoupené JUDr. J. N., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR a vedl. účastníků 1) TJ Sokol Borová, Borová u Poličky, 2) ČSTV, se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, PS 40, zastoupeného JUDr. K. P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1058/96 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1994, sp. zn. 12 Co 840/93, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1058/96 a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo, zaručené Ústavou a obsažené i v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další části svého podání, které Ústavní soud obdržel dne 7. 7. 1997, navrhovatel stručně shrnul výsledky řízení před soudy I. a II. stupně, když zároveň uvedl, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 1. 1993, č. j. 5 C 708/92-20, byl druhý vedl. účastník (dříve žalovaný č. 2) zavázán povinností vydat stěžovateli ( dříve žalobci) sokolovnu č. p. 90 se stavební p. č. 271 a pozemkové parcely. č. kat. 100,106, 107, 428 a 2245/1 v k. ú. Borová, okres Svitavy, vedené na LV č. 246 pro obec a k. ú. Borová. V části žaloby, která směřovala proti vedl. účastníkovi č. 1 byla žaloba stěžovatele okresním soudem zamítnuta. Odvolací soud rozhodl na základě odvolání druhého vedl. účastníka tak, že výrok soudu I. stupně změnil a žalobu i vůči vedl. účastníku č. 2 zamítl. Proti takovému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, neboť mu tento postup umožňovalo ustanovení §238 odst.1 o. s. ř. O dovolání stěžovatele rozhodoval rozsudkem Nejvyšší soud ČR, který dovolání zamítl. Vzhledem k tomu, že stížnost stěžovatele nesplňovla podmínku uvedenou v §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., vyzval Ústavní soud stěžovatele k doplnění podání, pokud se týká specifikace jím tvrzeného porušení práva či svobody, zaručené Ústavou a Listinou. Na základě této výzvy obdržel Ústavní soud dne 4. 8. 1997 doplněné podání ze kterého vyplývá, že navrhovatel i nadále trvá na svém tvrzení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho základní právo, které dále upřesňuje jako porušení čl. 36 Listiny, neboť je přesvědčen, že právě tento článek ve svém obsahu zahrnuje i právo účastníka řízení na poskytnutí přiměřené soudní ochrany. Dne 6. 10. 1998 obdržel Ústavní soud další doplnění ústavní stížnosti navrhovatele, který uvedl, že svoje podání doplňuje zejména v tom smyslu, že napadený právní názor Nejvyššího soudu ČR není konstantní rozhodovací praxí tohoto soudu, neboť ve věci obdobné (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1076/96) v otázce pasivní legitimace účastníků řízení vyslovil opačný právní názor, než se tak stalo v rozsudku touto stížností napadeném. Z uvedeného je tedy zřejmé, uvádí navrhovatel, že ani na úrovni Nejvyššího soudu ČR není rozhodovací praxe v dané právní problematice jednotná, což bezpochyby podlamuje právní jistotu účastníků řízení. Navrhovatel se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. II.ÚS 19/97, ve kterém Ústavní soud k otázce pasivní legitimace vyslovil názor, že "rozhodující v této věci je datum 30. 6.1990, kdy a zda byla ta která tělocvičná organizace Československým svazem tělesné výchovy zastřešována. Pokud tělovýchovná jednota, držící a obhospodařující majetek ČSTV, byla ke dni 30. 6. 1990 jako samostatný subjekt registrována, stala se právním nástupcem zaniklého ČSTV. V opačném případě se však tělovýchovná jednota takovým právním nástupcem stát nemohla." Navrhovatel tedy trvá na tom, že pasivní legitimace v daném řízení svědčila pouze druhému žalovanému a nelze mu jako účastníku řízení vytýkat procesní nedůslednost. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo i k porušení čl. 11 odst.2 Listiny a čl. 90 věta prvá Ústavy, neboť Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodování nerespektoval právní názor Ústavního soudu, citovaný v podání, jakož i nálezy předchozí. Závěrem navrhovatel omlouvá svou neúčast u jednání a souhlasí s tím, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti. Navrhovatel se domnívá, že především odvolací soud a následně i soud dovolací v rozporu s výsledky provedeného dokazování dospěly k nesprávnému právnímu závěru, ohledně pasivní věcné legitimace druhého vedl. účastníka. K podpoře svého názoru cituje některé pasáže z prohlášení právního zástupce druhého vedl. účastníka při jednání před Okresním soudem ve Svitavách (ze dne 26. 11. 1992 a 28. 1. 1993), neboť tento výslovně prohlásil, že .."nedošlo k převodu vlastnictví." a dále, že ."dohoda mezi ČSTV Praha a TJ Sokol Borová o převodu vlastnictví k sokolovně a přilehlým parcelám dosud nebyla sepsána..". Ústavní stížnost tedy navrhovatel podává v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a navrhuje z důvodu porušení čl. 36 Listiny zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR z e dne 27. 3. 1997, č. j. 3 Cdon 1058/96-58, i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1994, č. j. 12 Co 840/93-44. Ústavní soud nejprve zkoumal zda podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti ustanovení §34 ve vztahu k ustanovení §30 odst.1 a zda byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Návrh stěžovatele obdržel Ústavní soud dne 7. 7. 1997, přičemž ze sdělení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 3. 1998 vyplývá, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1058/96 nabyl právní moci dne 6. 5. 1997. Z podacího razítka obálky ve které byl návrh zaslán Ústavnímu soudu je pak zřejmé, že tato byla předána k listovní přepravě dne 4. 7. 1997, t. j. v poslední den lhůty, kterou zákon k podání ústavní stížnosti určuje. Ústavní stížnost tedy splňovala předpoklady dané příslušnými ustanoveními zák. č. 182/1993 Sb., když nebylo shledáno důvodu pro její odmítnutí ve smyslu ustanovení §43 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1994, č. j. 12 Co 840/93-44. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej svým rozhodnutím shora uvedené spis. značky zamítl. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že dovolání v dané věci je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. K podstatě dovolání pak konstatoval, že předmětem dovolacího přezkumu je stěžovatelem nastolená otázka, zda je správný právní závěr odvolacího soudu v tom, že žalovaný (vedl. účastník č. 2) Český svaz tělesné výchovy není osobou povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu v rozsudku označených restitučních předpisů. K této věci pak dovodil, že právní nástupnictví je zcela specificky upraveno ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a tomu odpovídá i výklad pojmu povinné osoby k navrácení majetkových práv požadovaných stěžovatelem, když pojem právního nástupce lze odvodit především od těch právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova předchůdce (Československého svazu tělesné výchovy) t. j. organizace uvedené v §2 zák. č. 68/1956 Sb. Právními akty, se kterými je spojován shora uvedený pojem, jsou bezpochyby usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25. 3. 1990. Shora uvedené usnesení prohlásilo za své nástupnické organizace kromě jiných jak Český svaz tělesné výchovy, tak i jednotlivé tělovýchovné jednoty, když určení konkrétní nástupnické organizace v tom kterém právním vztahu sjezd spojil s otázku "převodu majetku ve vlastnictví ČSTV", kterou upravil tak, že ke dni registrace tělovýchovné jednoty na ni přechází majetek, který je v její prospěch zapsán u příslušného katastrálního úřadu a tělovýchovná jednota jej vede ve své účetní evidenci nebo má k němu právo hospodaření. Zde spočívá zásadní odlišnost ve vztahu vlastnického práva Českého svazu tělesné výchovy, na který přechází majetek všech organizačních složek České organizace Československého svazu tělesné výchovy podle stavu účetní evidence s výjimkou tělovýchovných jednot, který konkrétní složka ČO ČSTV opět s výjimkou tělovýchovných jednot má v inventárních záznamech nebo reálně užívá či drží. Z této právní argumentace pak dovolací soud odvodil závěr, že v daném případě je osobou povinnou Tělovýchovná jednota Sokol Borová (podle provedeného dokazování dotčený nemovitý majetek byl zapsán u příslušného orgánu v její prospěch) a je tedy jisté, že vedl. účastník č. 2 nemůže mít postavení osoby povinné k navrácení majetkových práv, neboť je v době rozhodování odvolacího soudu již nedržel ani nevlastnil. Soudce zpravodaj v souladu s ustanovením §42 odst.4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal podanou ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, který shodně s odůvodněním svého rozsudku uvedl, že právní názor v otázce povinné osoby ve vztahu k nároku na navrácení majetkových práv podle zák. č. 173/1990 Sb. a zák. č. 232/1991 Sb. odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR tak, jak jej vyslovil již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších obdobných případech. Účastník řízení se domnívá, že nepříznivý výsledek sporu na straně stěžovatele je výsledkem jeho procesní nedůslednosti, která vycházela z nejistoty ve věci pasivní legitimace žalovaných. Vycházel-li stěžovatel z nejistoty, koho žalovat, kterou na počátku řízení (správně) vyjádřil tím, že žalobu podal jak proti příslušné tělovýchovné jednotě, tak proti Českému svazu tělesné výchovy, pak se obdobně měl zachovat i poté, co soud prvního stupně ve věci rozhodl, kdyby proti zamítavému výroku podal odvolání, umožnil by odvolacímu soudu, aby svůj závěr, že pasivní legitimace nesvědčí druhému žalovanému, pozitivně promítl do odvolacího přezkumu (že naopak svědčí prvnímu žalovanému). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Další vyjádření k ústavní stížnosti zaslal vedl. účastník č. 1 - TJ Sokol Borová, který uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1058/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1994, sp. zn. 12 Co 840/93, nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny a z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud návrh nálezem zamítl. Druhý vedl. účastník se domnívá, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná. Argumentaci stěžovatele považuje za účelovou, nemající oporu v provedeném dokazování a v zákoně. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR připomíná, že stěžovateli nebránilo nic v tom, aby pojistil své procesní postavení v odvolacím řízení tím, že po zamítnutí žaloby proti prvnímu vedl. účastníku uplatnil řádný opravný prostředek a tím pojistil své žalobní nároky i v budoucím řízení. Vedl. účastník č. 2 se domnívá, že tato neopatrnost způsobila stěžovateli znevýhodnění jeho procesního postavení. K ústavní stížnosti dále poznamenává, že podle jeho názoru byla podána opožděně, neboť rozhodnutí o posledním opravném prostředku (odvolání) bylo stěžovateli doručeno dne 12. 5.1994, což vysoce překračuje zákonem stanovenou lhůtu. Vzhledem k této skutečnosti a zároveň zjevné neopodstatněnosti podání navrhuje druhý vedl. účastník odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst.1 písm.b), c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 5 C 708/92, ze kterého zjistil tyto skutečnosti: Na č. l. 1 spisu je žaloba stěžovatele na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv vůči žalovaným Tělovýchovné jednotě Sokol Borová a Českému svazu tělesné výchovy. V petitu žalobního návrhu stěžovatel navrhuje, aby příslušný soud vynesl rozsudek tohoto znění : " 1. (příp.2) odpůrce je povinen uzavřít s navrhovatelem dohodu o navrácení majetkových práv a touto dohodou vydat ..." nemovitosti blíže identifikované v žalobním návrhu. Na č. l. 13 spisu se nachází sdělení Katastrálního úřadu ve Svitavách, který uvádí, že na příslušném listu vlastnictví nárokovaných nemovitostí je zapsán jako vlastník ČSTV-TJ Sokol Borová. Změny vlastnictví mohly být provedeny na základě delimitačního protokolu, ten však dosud nebyl předložen. Na č. l. 18 je protokol o jednání před okresním soudem ze dne 28. 1. 1983. Právní zástupkyně obou vedl. účastníků uvedla, že dohoda o převodu vlastnictví mezi ČeSTV Praha a TJ Sokol Borová dosud nebyla sepsána. Právní zástupce stěžovatele na závěr jednání změnil petit žalobního návrhu tak, že se domáhal vydání rozsudku tohoto znění : "Druhý odpůrce je povinen vydat ...". Druhou část petitu stěžovatel ze žalobního návrhu vypustil. Usnesením okresního soudu byla změna petitu návrhu připuštěna. Okresní soud rozhodl o nároku stěžovatele tak, že uznal vedl. účastníka č. 2 povinným vydat stěžovateli nárokované nemovitosti, v části návrhu, který směřoval proti vedl. účastníku č. 1, byl návrh stěžovatele zamítnut. Proti tomuto rozsudku podal vedl. účastník č. 2 odvolání, ve kterém zdůraznil, že stěžovatel měl žalovat na uzavření dohody o navrácení majetkových práv a nikoli na vydání nemovitostí, když uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně neodpovídá zjištěným skutečnostem a navíc není ani dána aktivní legitimace na straně stěžovatele. Z podaného odvolání je tedy zřejmé, že vedl. účastník č. 2 napadl pouze výrok o jemu uložené povinnosti. V ostatní části rozhodnutí nabyl rozsudek právní moci. Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na uložení povinnosti druhému vedl. účastníku vydat žalobci nemovitosti zamítl. Apelační soud souhlasil s náhledem okresního soudu, že Česká obec sokolská je ve věci aktivně legitimována. Zároveň pak dovodil, že ustanovení §2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., zakládá pro Českou obec sokolskou právo domáhat se navrácení i těch majetkových práv, která podle stavu k 31. 3. 1948 patřila dobrovolným organizacím (TJ Sokol), jako samostatným právním subjektům, ať již byly součástí sokolských žup či nikoli. Odvolací soud současně dovodil , že Česká obec sokolská by tato práva neměla jen tehdy, kdyby Český svaz tělesné výchovy byl znovu vzniklou organizací, které byla majetková práva odňata zák. č. 187/1949 Sb. (§1 odst.2 zák. č. 232/1991 Sb.). K přechodu majetku TJ Sokol Borová v r. 1949, podle názoru krajského soudu, došlo tedy ex lege podle všech tří zákonů ( zák. č. 187/1949 Sb., zák. č. 71/1952 Sb., zák. č. 68/1956 Sb.). Zákon č. 68/1956 Sb. (§7 odst.2) předal veškerý majetek Sokola Československému svazu tělesné výchovy. Dovolací soud vyslovil odlišný právní názor od soudu prvního stupně pouze v otázce, zda vedl. účastník č. 1 je znovu vzniklou organizací, jíž bylo toto vlastnické právo odňato shora citovanými zákony, či zda jde o pouhé právní nástupnictví organizace uvedené v §2 zák.č. 68/1956 Sb. K této problematice doplnil dokazování provedené soudem I. stupně a zjistil, že vedl. účastník č. 1 byl Ministerstvem vnitra ČR registrován dne 22. 1. 1993 pod č. VSC/1-17950/93 a tímto dnem první vedl. účastník vznikl jako nový právní subjekt (§6 odst,1 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů). Apelační soud tedy zastává názor, že se nejedná o znovu vzniklou organizaci proto, že první vedl. účastník není sdružen do České obce sokolské a Český svaz tělesné výchovy již podle názoru krajského soudu v době rozhodování nebyl vlastníkem nemovitostí nárokovaných stěžovatelem. Přestal jím být dne 22. 1. 1993, kdy byla registrována TJ Sokol Borová (vedl. účastník č. 1) a došlo tedy k přechodu, nikoli převodu, vlastnictví na základě části II. A) čl. 3 usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25. 3. 1990. Uzavírání smluv o převodu vlastnictví by tedy podle názoru odvolacího soudu bylo již nadbytečné. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem této soustavy (čl. 81, 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tato shora uvedená podmínka nezasahování Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů však neplatí, pokud Ústavní soud zjistí, že v průběhu řízení před obecnými soudy byly porušeny procesní předpisy garantující ve smyslu Ústavy a Listiny základní práva a svobody účastníků pravomocně skončeného řízení. Stěžovatel napadá touto ústavní stížností skutková a právní zjištění Nejvyššího soudu ČR i soudu odvolacího, současně však tvrdí, že porušení svých základních práv a svobod spatřuje v nerespektování zásad uvedených v čl. 36 Listiny, který konkrétně zaručuje právo na soudní ochranu. Navrhovatel, ač vyzván k upřesnění domnělého porušení čl. 36 Listiny, podání blíže neupřesnil a nijak se blíže nezabýval ani konkrétním porušením práva na soudní ochranu. Ústavní soud se proto zaměřil ve svém nálezu na zkoumání, zda stěžovatel jako žalobce v průběhu řízení nebyl zkrácen na svých právech ve smyslu dodržování procesních předpisů v řízení před obecnými soudy. Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách bylo zjištěno, že stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti žaloval na vydání věcí v žalobním návrhu blíže specifikovaných dva subjekty : vedl. účastníka č. 1 a vedl. účastníka č. 2. Tento procesní postup zvolil stěžovatel zejména z toho důvodu, že již v době podání žaloby nebylo jasné, který z obou subjektů je vzhledem k nejednotné judikatuře ve sporu pasivně věcně legitimován, neboli který z obou subjektů je povinnou osobou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst.1 zák. č. 232/1991 Sb. Ústavní soud je sice toho názoru, že okresní soud pochybil ve svém postupu, pokud připustil žalobní návrh, jehož formulace by se pro svoji nesrozumitelnost a nejasnost nemohla stát enunciátem rozhodnutí příslušného soudu a porušil tak svoji povinnost uvedenou v §43 odst,1, 2 o. s. ř. Tato vada v řízení byla však napravena dalším procesním postupem stěžovatele, který v průběhu řízené před prvoinstančním soudem změnil znění petitu tak, že označil za odpůrce pouze vedl. účastníka č. 2 a vedl. účastníka č. 1 z návrhu vypustil. V tomto případě se soud první instance dopustil rovněž procesního pochybení, pokud vyslovil souhlas s připuštěním změny žalobního petitu usnesením ze dne 28. 1. 1993, neboť v další části řízení však v této otázce postupoval ve smyslu ustanovení §96 o. s. ř. Soud I. stupně v rámci dodržování dispoziční zásady v tzv. sporném řízení vyhověl tedy změněné žalobě stěžovatele vůči druhému vedl. účastníku, zatímco vůči vedl. účastníku č. 1 žalobu zamítl. Na základě odvolání druhého vedl. účastníka odvolací soud změnil v odvoláním napadené části rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu proti druhému vedl. účastníku zamítl z toho důvodu, když po doplnění dokazování bylo prokázáno, že majetek nárokovaný stěžovatelem přešel na vedl. účastníka č. 1. Ve vztahu k prvému vedl. účastníku však zůstal odvoláním napadený výrok rozsudku soudu prvého stupně nedotčen. V důsledku procesní nedůslednosti postupu stěžovatele došlo tedy v průběhu řízení před obecnými soudy k zamítnutí žaloby jako celku, vůči oběma vedl. účastníkům. Navrhovatel za této procesní situace podaným dovoláním napadl pouze právní názor soudu II. stupně., ohledně pasivní věcné legitimace na straně druhého vedl. účastníka. Tento právní názor navrhovatele stojící v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ČR i soudu odvolacího však nezakládá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Z listinných dokladů i z napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy opřely svůj právní názor o skutková zjištění, vyplývající z provedeného dokazování a hodnocení důkazů vyplynulých z průběhů řízení. Stěžovatelem napadený právní názor se stal podkladem pro jejich rozhodování i řádné odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdy by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení procesních předpisů takového charakteru, které by zakládalo možnost porušení práva stěžovatele na řádný a spravedlivý proces, podanou ústavní stížnost zamítl (§82 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat . V Brně dne 19. října 1998