ECLI:CZ:US:2018:2.US.2389.18.1
sp. zn. II. ÚS 2389/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018 č. j. 23 C 9/2018-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na tvůrčí a duševní činnost dle čl. 34 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a dále též čl. 1 odst. 2 a čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy a čl. 1 Římské úmluvy.
2. Krajský soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po žalovaném domáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 1 200 Kč. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že žalovaný realizoval dne 5. 2. 2015 divadelní představení Posel z Liptákova, které odehrál soubor Divadla Járy Cimrmana, a údajně tak bez licenční smlouvy provozoval a veřejnosti zpřístupňoval autorské dílo Ladislava Smoljaka, právního předchůdce stěžovatele. Mezi stěžovatelem a žalovaným nebylo sporné, že byla vyrovnána autorská odměna za užití textu divadelní hry, sporným však zůstalo, zda měla být uhrazena i autorská odměna za provedení díla označovaného stěžovatelem jako divadelní inscenace (tj. za režijní výkon jeho otce), resp. případné bezdůvodné obohacení. Krajský soud však dospěl k závěru, že výsledek tvůrčí činnosti divadelního režiséra není autorským dílem dle §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "AZ"), nýbrž výsledkem činnosti výkonného umělce dle §67 odst. 1 AZ. Stěžovateli tudíž nenáleží nárok na odměnu za provedení předmětné divadelní inscenace a tudíž ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud neměl za důvodné ani námitky stěžovatele stran porušení Bernské a Římské úmluvy a rozpor těchto mezinárodních smluv s AZ. Nepovažoval ani za nutné předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), neboť komunitární právo nijak neupravuje otázku autorství režiséra k divadelní inscenaci.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporuje závěry krajského soudu, že činnost režiséra je činností výkonného umělce. Rozhodnutím krajského soudu tak došlo k porušení jeho vlastnického práva a také ústavní garance práva dědického. V návaznosti na to také shledává porušení svého práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, potažmo práva na spravedlivou odměnu za práci a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud dle jeho názoru své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a také v tom, že při rozhodování nevypořádal některé jím uplatněné argumenty a odmítl provést některé jím navržené důkazy. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 10 Ústavy, neboť krajský soud na jeho věc aplikoval AZ namísto již výše zmíněné Bernské a Římské úmluvy, dle nichž nelze režiséra považovat za výkonného umělce, resp. tyto chrání i úpravy a jiná zpracování díla jako díla původní. Konečně, v souvislosti s tím mělo být také porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť krajský soud odmítl podat předběžnou otázku k SDEU.
4. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena základní práva stěžovatele.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje efektivitu soudní kontroly ústavnosti. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by tak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, stížnost č. 52036/09].
6. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 1 200 Kč. Jednalo se tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně.
7. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však - nad rámec výše popsané polemiky s právním názorem krajského soudu - neuvádí prakticky žádné ústavně relevantní argumenty, které by přiměly Ústavní soud k tomu, aby stížnost meritorně projednal [podmínky, za nichž tak může učinit, přitom již dříve shrnul ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu