ECLI:CZ:US:2016:2.US.2394.16.1
sp. zn. II. ÚS 2394/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Vítězslavem Novákem, advokátem se sídlem Nám. Svobody 829/17, Jeseník, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 10. 2015, č. j. 40 P 140/2011-710, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 70 Co 16/2016-752, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 písm. b) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále měl být porušen čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezl. J., syna H. C. a J. C., jenž byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 4. 2011, č. j. 11 Nc 154/2009-247, svěřen po rozvodu rodičů do péče jeho babičky (stěžovatelky) a současně byl nad nezletilým stanoven soudní dohled.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Šumperku o návrhu Městského úřadu v Šumperku (odbor sociálně-právní ochrany dětí - OSPOD), jímž se domáhal nařízení ústavní výchovy u nezletilého, rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se nařizuje ústavní výchova nezletilého J., která bude realizována v Dětském domově se školou Veselíčko 1 (výrok II.). Návrh stěžovatelky na svěření nezletilého do její pěstounské péče okresní soud zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud při rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy nezletilého J. ve smyslu ustanovení §971 odst. 1 občanského zákoníku na základě provedených skutkových zjištění (mj. zprávy OSPOD v rámci nařízeného dohledu; zprávy z jednotlivých ZŠ, kam nezletilý docházel; výpovědi účastníků řízení; pohovor s nezletilým prostřednictvím opatrovníka) dospěl k závěru, že "výchovné problémy nezletilého související s neplněním povinné školní docházky přetrvávají velmi intenzivně po dobu téměř dvou let a ačkoliv v rámci stanoveného dohledu probíhá velmi intenzivní intervence ze strany Městského úřadu Šumperk, nedaří se zejména pro zcela nedostatečnou součinnost ze strany (stěžovatelky), popř. rodičů požadované nápravy dosáhnout." Stěžovatelka dle názoru okresního soudu "dlouhodobě nepředstavuje adekvátní výchovnou autoritu pro nezletilého, která by byla do budoucna zárukou pro zajištění jeho řádného vývoje. Její výchovné prostředí bylo již při prvotní úpravě péče upřednostněno pouze z důvodu preferencí nezletilého a současně také neochoty rodičů nezletilého do své péče převzít. Jejich odmítavý postoj přetrvává do současné doby, a ačkoliv matka prezentuje ochotu nezletilého převzít, je zřejmé, že její výchovné předpoklady, které byly již v minulosti na základě znaleckého posouzení důvodem pro stanovení dohledu i nad dalšími sourozenci nezletilého J., nemohou k eliminaci stávajících problémů přispět." Okresní soud vážil i jiné možnosti nápravy, nicméně dospěl k závěru, že prostřednictvím dosud stanoveného výchovného opatření v podobě dohledu "nebylo nápravy chování nezletilého dosaženo a jeho řádný vývoj je vážně ohrožen. Jelikož za dobu téměř dvou let se nepodařilo nalézt řešení, které by v rámci zajištění péče ze strany fyzické osoby přispělo ke zlepšení situace nezletilého, považuje soud za nezbytné nařízení ústavní výchovy" (str. 9-10 rozsudku).
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila s právními závěry o nařízení ústavní výchovy nezletilého, když namítala, že okresní soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (zejména nevyslechl nezletilého) a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, které hodnotil pouze v neprospěch nezletilého, aniž by se však důkladněji zabýval jejím návrhem na svěření nezletilého do pěstounské péče.
5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatelky neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že okresní soud správně a v zájmu nezletilého J. nařídil ústavní výchovu. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy (výslech účastníků řízení, zprávy OSPOD či pedagogicko-psychologické poradny), a to za účelem aktualizace zjištěného skutkového stavu od doby vyhlášení rozsudku okresního soudu, přičemž konstatoval, že "v odvolacím řízení nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k okamžité změně prvoinstančních skutkových nebo právních závěrů. Okresní soud předmětnou problematiku ústavní výchovy správným způsobem rozebral po stránce skutkové s přiléhavou aplikací příslušné právní normy. Krajský soud proto pro stručnost v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění prvoinstančního rozsudku, s nímž se zcela a bezvýhradně ztotožňuje." Krajský soud v odůvodnění rozsudku podrobněji rozvedl též závěry přijaté okresním soudem, když důkladně hodnotil splnění zákonných podmínek (§971 odst. 1 občanského zákoníku) pro nařízení ústavní výchovy nezletilého, přičemž dospěl k závěru, že "nařízení ústavní výchovy nezl. J. je v současné době opatřením nutným v jeho zájmu."
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve velmi stručné argumentaci, obdobné s odvolacími námitkami, polemizuje s konkrétními důvody rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě přistoupily k nařízení ústavní výchovy nezletilého a odmítly tak akceptovat její námitky proti takové změně výchovných poměrů nezletilého. Především stěžovatelka opětovně namítá, že nezletilý J. nebyl slyšen před soudem a že "tzv. záškoláctví nezletilých dětí plnících povinnou školní docházku nevytváří tak naléhavou společenskou potřebu, aby bylo na místě zpřetrhat fungující citové vztahy mezi nezletilými a jejich příbuznými v pokolení přímém."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o změně úpravy výchovných poměrů nezletilého J., v nichž obecné soudy shledaly předpoklady pro nařízení ústavní výchovy nezletilého.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jakým způsobem má být rozhodnuto o jejich výchovných poměrech. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť řadu svých námitek obsažených v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy svých výchovných poměrů, jež byla v minulosti vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy důsledkem přijatého opatření je významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí, kdy dochází k odnětí nezletilého z rodiny, jako tomu je právě u nařízení ústavní výchovy nezletilého. Nařízení ústavní výchovy proto nepochybně představuje velmi závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
12. Za účelem hodnocení ústavnosti takového zásahu proto Ústavní soud ve své judikatuře (s odkazem i na závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen "ESLP") vymezil podmínky, které musí být v daném konkrétním případě splněny, přičemž vždy musí být kladen důraz na nejlepší zájem dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015). Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi. Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Svěření dítěte do ústavní výchovy by tedy mělo představovat poslední možné řešení, které představuje vygradování zásahů orgánů veřejné moci do vztahů rodičů a dětí.
13. Těmto požadavkům ostatně odpovídá i zákonná úprava provedená v ustanovení §971 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu, jako nezbytné výchovné opatřeni, je-li splněna jedna z těchto podmínek: a) výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový a duševní stav anebo jeho řádný vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte; b) jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit. Rozhodující soud nicméně může k nařízení ústavní výchovy přistoupit teprve tehdy, jestliže dříve učiněná opatření nevedla k nápravě, a vždy je povinen vážit, zda není na místě dát přednost jinému výchovnému opatření, např. svěření dítěte do péče fyzické osoby. Tyto své úvahy je také rozhodující soud povinen ve svém rozhodnutí řádným, důkladným a srozumitelným způsobem vyložit.
14. V tomto požadavku tak nachází odraz v judikatuře Ústavního soudu týkající se ochrany práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy zdůrazňovaný procesní aspekt rozhodování obecných soudů v těchto řízeních, jež musí dostát principům spravedlivého procesu, ústavně zakotvených zejména v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 8 Úmluvy. Vedle požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí soudu (s ohledem na povahu daného rozhodnutí i okolnosti konkrétního případu) [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19) či nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014] se jedná kupříkladu o povinnost soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka nezletilému za účelem ochrany jeho zájmů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 či nález sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016), anebo povinnost soudu respektovat právo nezletilého dítěte na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, a to za účelem zjištění jeho postoje (přání) k uvažované změně výchovných poměrů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11) či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)].
15. Ve vztahu k posledně uvedenému požadavku Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."
16. Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu. Nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015). Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz ust. §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)" (srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13).
17. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť stěžovatelka hlavní argumenty v ústavní stížnosti založila na namítaném rozporu nařízené ústavní výchovy se zájmy nezletilého J., resp. porušení jeho práva být slyšen před soudem. Ústavní soud se nicméně s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje a je naopak toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Ostatně stěžovatelka sama tyto argumenty v obdobné podobě vznesla již ve svém odvolání, čemuž také krajský soud věnoval dostatečnou pozornost, když velmi podrobně zdůvodnil, proč za daných skutkových okolností (doplněných o zprávy zjišťující aktuální vývoj situace ohledně nezletilého a jeho výchovného prostředí) jsou splněny zákonné podmínky pro nařízení ústavní výchovy nezletilého, coby opatření sice nejzávažnější, nicméně z hlediska ochrany zájmu nezletilého J. opatření nutné, neboť všechna dříve učiněná "mírnější" výchovná opatření (soudní dohled prováděný ze strany OSPOD, ambulantní péče, psychiatrická vyšetření, změna školských zařízení, spolupráce s kurátorem pro mládež) nevedla k nápravě, a to leckdy i z důvodu odmítavého či nedůsledného postoje stěžovatelky. Jak ostatně konstatoval krajský soud, "o tom, že se zcela míjí účinkem veškeré dosavadní postupy základních škol, orgánu sociálně-právní ochrany dětí i soudu, jednoznačně svědčí také to, že ani po vyhlášení napadeného rozsudku o ústavní výchově nezl. J. do školy - resp. postupně do tří dalších základních škol - řádně (resp. opět téměř vůbec) nechodil a nechodí a má další neomluvné absence" (str. 6-7 rozsudku).
18. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně porušení práva nezletilého být slyšen před soudem, když uvedl, že "názor nezl. J. zjistil okresní soud prostřednictvím opatrovníka, a krajsky soud nepovažoval za účelné jej vyslýchat i před soudem. (...) Nezl. J. má aktuálně cca 12 let, nicméně jakýkoliv jeho názor na to, proč nechodí (nechce chodit) do školy, nemůže převážit nad faktem, že je jednou z primárních povinností babičky jako pečující osoby, aby jej ke školní docházce přiměla a motivovala, což se jí dosud nepodařilo. Navíc stanovisko nezl. J. k jeho další výchově nemůže byt pro rozhodování soudu prvořadé, ani zásadně směrodatné, ale soud k němu pouze přihlíží. A k tomu lze připomenout, že při pohovoru s opatrovníkem v rámci prvoinstančního řízení nezl. J. prohlásil, že do školy již chodit bude, což však stejně nedodržel." Uvedený závěr dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje s výše rekapitulovanými závěry z judikatury Ústavního soudu, neboť názor nezletilého byl dostatečným způsobem zjištěn prostřednictvím pohovoru před orgánem sociálně-právní ochrany v řízení před okresním soudem.
19. Ústavní soud je tak tohoto názoru, že právní závěry obecných soudů, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly splnění zákonných předpokladů pro nařízení ústavní výchovy nezletilého J., jsou v souladu s výše předestřenými ústavněprávními kritérii, neboť s přihlédnutím k aktuálním okolnostem nyní projednávaného případu není přijetí takového opatření v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilého.
20. Nad rámec výše uvedeného, toliko ve formě obiter dicta, nicméně považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že z práva na respektování rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy) pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky, na které poukazuje i čl. 32 odst. 5 Listiny. Za situace, kdy je přijato opatření, které významně narušuje rodinné vazby nezletilého, anebo přímo dochází k jeho odnětí, se zásadně vždy musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Jak konstatoval i ESLP, pokud dojde k odnětí nezletilého dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99, nebo také citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14).
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu