Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.07.2002, sp. zn. II. ÚS 241/01 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 91/27 SbNU 73 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.241.01

sp. zn. II. ÚS 241/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. P., proti oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. 1. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03, a proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 22. 3. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03, spojené s návrhem na zrušení věty třetí ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a návrhem na zrušení věty první ustanovení §73 odst. 1 a ustanovení §73 odst. 2 téhož zákona, za účasti Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení, takto: 1. Oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. 1. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 22. 3. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03, se zrušují; 2. Návrh na zrušení věty třetí ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení věty první ustanovení §73 odst. 1 a ustanovení §73 odst. 2 téhož zákona, se odmítá. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánu veřejné správy a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítal porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva")]. Z ústavní stížnosti a připojených správních rozhodnutí bylo Ústavním soudem zjištěno, že v souladu s ustanovením §36 odst. 7 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 148/1998 Sb."), bylo stěžovateli oznámením ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") ze dne 29. 1. 2001, napadeným ústavní stížností, sděleno, že jako osoba, které bylo vydáno osvědčení, přestal splňovat podmínky uvedené v §18 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. Stěžovatel byl dále vyzván, aby vydal osvědčení č. 003 248 ze dne 16. 6. 2000. Proti tomuto oznámení podal stěžovatel stížnost k řediteli NBÚ, ve které uvedl, že nezná důvody zániku platnosti osvědčení, nicméně se domnívá, že k tomu došlo v důsledku kontroly provedené na jeho pracovišti dne 25. 1. 2001 a na svoji obhajobu se k provedené kontrole a jejímu výsledku blíže vyjádřil. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 22. 3. 2001 ředitel NBÚ stížnost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že zkoumal, zda v průběhu provádění opatření potřebných k ověření skutečností nasvědčujících tomu, že stěžovatel přestal splňovat některou z podmínek uvedených v §18 zákona č. 148/1998 Sb., bylo postupováno v souladu se zákonem a dalšími obecně závaznými předpisy. Ředitel NBÚ dále konstatoval, že závěry jsou zcela v souladu se zjištěným stavem. Co se důvodů týče, není ředitel NBÚ oprávněn je dle §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. sdělovat. Ředitel NBÚ dále uvedl, že argumenty a deduktivními vývody stěžovatele, uvedenými ve stížnosti, se pro jejich irelevantnost nezabýval. Ze žádosti o rozvázání pracovního poměru a oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru, připojených k ústavní stížnosti, bylo Ústavním soudem dále zjištěno, že stěžovatel žádostí ze dne 31. 1. 2001 požádal o rozvázání pracovního poměru u NBÚ "dohodou nebo standardní cestou" a dopisem ze dne 19. 2. 2001 mu ředitel NBÚ oznámil, že s ním ruší pracovní poměr z důvodů porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, čehož se měl stěžovatel dopustit blíže uvedeným neoprávněným nakládáním s utajovanými skutečnostmi. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel dne 19. 4. 2001 k poštovní přepravě ústavní stížnost a navrhl jejich zrušení s tím, že se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti stručně charakterizuje své postavení coby zaměstnance NBÚ od 1. 10. 1998 až do 25. a 26. ledna 2001, kdy byla v jeho kanceláři provedena kontrola, následně mu bylo oznámeno, že přestal splňovat podmínky uvedené v §18 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. a byl s ním skončen pracovní poměr. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domnívá, že nesdělením odůvodnění pro nevydání osvědčení došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, když mu není známo, jaké pracovní postupy nebo chování vedly k tomuto rozhodnutí, které navíc není vydáno ve správním řízení a je ze zákona vyloučen soudní přezkum. Stěžovatel dále uvedl, že zánikem platnosti osvědčení je mu znesnadněna práce v oboru, ve kterém získal zkušenosti a bez příslušného osvědčení je mu znemožněna práce ve státní službě, kde pracuje s utajovanými skutečnostmi. Stěžovatel se dále domnívá, že za odporující principům spravedlivého procesu dle čl. 6 Úmluvy lze označit skutečnost, že rozhodnutí ve věci a také rozhodnutí o stížnosti proti tomuto meritornímu rozhodnutí činí stejná osoba, tedy ředitel NBÚ. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými postupy je znemožněno přezkoumat jeho věc objektivně a nezávisle jiným orgánem. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")]. K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil účastník řízení - Národní bezpečnostní úřad. Ve svém vyjádření NBÚ nejprve konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. je nepřípustný, vzhledem k tomu, že o tomto návrhu již bylo Ústavním soudem rozhodnuto. NBÚ dále pak v jednotlivých bodech rekapituluje vývoj pracovněprávního vztahu stěžovatele k NBÚ až ke dni jeho skončení tedy ke dni 19. 2. 2001, kdy bylo stěžovateli doručeno okamžité zrušení pracovního poměru a zmiňuje také, které jednotlivé kroky byly podle zákona č. 148/1998 Sb. ve vztahu ke stěžovateli učiněny. NBÚ se dále podrobně a obsáhle vyjadřuje k jednotlivým tvrzením stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti a která se týkají citovaného pověření stěžovatele k zastupování vedoucí I. odboru, dále domnělé úspěšnosti stěžovatele v jeho zaměstnání, stěžovatelem tvrzenému pověření jeho osoby k prověřování činnosti jednotlivých referentů odboru a zadokumentování jejich činnosti. NBÚ se dále obsáhle vyjadřuje k charakteru dokumentů, které byly nalezeny v kanceláři stěžovatele při kontrole nakládání s utajovanými skutečnostmi. K samotným rozhodnutím, napadeným stěžovatelem v ústavní stížnosti a tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv NBÚ dodává, že v případě nesdělení důvodů v oznámení nešlo o postup contra legem, ale o právem dovolený a právem upravený zásah do práv stěžovatele, a to zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 148/1998 Sb. K namítanému porušení čl. 26 Listiny NBÚ poukazuje na skutečnost, že příslušná ustanovení zákona - a to v zásadě s ohledem na bezpečnostní zájmy státu - stanoví podmínky, za nichž stát umožní výkon povolání resp. funkcí, v nichž dochází k seznamování se s tím, co stát považuje za nutné samotným zákonem speciálně chránit. Stát zcela zákonným způsobem omezuje svobodnou volbu povolání a nelze tvrdit, že jde o porušení čl. 26 Listiny. Navíc stěžovateli není jakýmkoliv způsobem bráněno ucházet se o místo ve státní správě tam, kde se nepředpokládá osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi. NBÚ navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zcela zamítnuta. Ústavní stížnost pak ještě stěžovatel doplnil dalšími dvěma podáními ze dne 11. a 12. 3. 2002, kterými v podstatě ještě blíže objasňuje některé okolnosti, které předcházely kontrole provedené v lednu 2001, její skutkové i právní stránky, vyjadřuje se dále k jeho pracovnímu hodnocení, dále ke spornému pověření jeho osoby ke "sledování" referentů I. odboru, obdobně k pověření jeho osoby zastupováním vedoucí I. odboru a rovněž i k charakteru materiálů nalezených na jeho pracovišti při provedené kontrole. K meritu věci Ústavní soud úvodem připomíná, že při posuzování ústavní stížnosti stěžovatele vycházel především z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, č. 322/2001 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 11/2000), a dále z nálezu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 102/2000. Citovaným nálezem plénum Ústavního soudu zrušilo některá ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., a to ta ustanovení, případně jejich části, která upravovala demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, dále stanovila, že v případě oznámení o nesplnění podmínek ke styku s utajovanými skutečnostmi nebude prověřované osobě sděleno odůvodnění a dále, že uvedené oznámení a rozhodnutí o stížnosti proti němu nepodléhají soudnímu přezkumu. Plénum Ústavního soudu se citovanými ustanoveními zákona č. 148/1998 Sb. zabývalo na základě ústavní stížnosti mimo jiné i stěžovatele Mgr. J. T., který coby zaměstnanec Bezpečnostní informační služby (dále jen "BIS") přestal splňovat podmínky pro nakládání s utajovanými skutečnostmi, o čemž bylo rozhodnuto obdobným postupem jako v případě stěžovatele Mgr. P. Ústavně právní argumentace stěžovatele Mgr. T. pak spočívala, obdobně jako i v nyní posuzované ústavní stížnosti, mimo jiné i v tom, že vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o vydaní či nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, když ze soudního přezkumu je vyloučeno rozhodnutí týkající se základních práv a svobod, konkrétně práva na svobodnou volbu povolání. Ústavní soud konstatoval, že stávající právní stav (tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, vyloučení soudního přezkumu a neodůvodnění rozhodnutí o nevydání bezpečnostního osvědčení) je protiústavní. Ústavní soud ve svém rozhodování o této konkrétní ústavní stížnosti vycházel ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve zmiňovaném plenárním nálezu a také v nálezu ve věci stěžovatele Mgr. T. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že jeho hlavním úkolem, v souladu s ústavním vymezením jeho pravomocí, je především ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, a to při posuzování konkrétních, stěžovateli tvrzených, zásahů orgánů veřejné moci do těchto práv. Nelze v nyní posuzované věci přehlédnout, že jde o skutkově obdobný případ vykazující společné rysy se zmiňovanými nálezy Ústavního soudu, zejména s nálezem ve věci stěžovatele Mgr. T. Ústavní soud nemá důvod se i v nyní posuzovaném případu odchýlit od svých dřívějších právních závěrů a v plném rozsahu na ně odkazuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení nebo důvody proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi a dále je rovněž porušením čl. 36 odst. 2 Listiny, jestliže není v těchto věcech povolen přezkum nezávislým orgánem, když jde o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod. Za situace, kdy nyní posuzovaný případ vykazuje v podstatných okolnostech společné rysy s citovanými nálezy Ústavního soudu a kdy i v případě stěžovatele Mgr. P. došlo nepochybně k aplikaci ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., která byla nálezem pléna Ústavního soudu shledána jako protiústavní, je třeba ústavní stížnost považovat za důvodnou. Za daných okolností lze proto dovodit, že NBÚ tím, že v napadených rozhodnutích aplikoval ustanovení, která Ústavní soud shledal protiústavními, porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 26 a v čl. 36 odst. 2 Listiny. Ve smyslu úvah uvedených v citovaném plenárním nálezu (bod V.2) Ústavní soud dále konstatuje, že i v nyní posuzovaném případu lze rozlišit mezi samotnou způsobilostí stěžovatele k nakládání s utajovanými skutečnostmi a jeho pracovním poměrem k NBÚ. V daném případě však ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru, nýbrž proti rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli sděleno, že přestal splňovat podmínky ke styku s utajovanými skutečnostmi a proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost proti tomuto rozhodnutí. Přestože tedy nelze přehlédnout, že k rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru mohlo fakticky dojít v příčinné souvislosti s vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí, je nutno respektovat skutečnost, že se jedná o dvě samostatná řízení, když v rámci přezkumu nezpůsobilosti stěžovatele ke styku s utajovanými skutečnostmi, se stěžovatel, a to zcela důvodně, dovolává ochrany Ústavního soudu před protiústavním aktem orgánu veřejné moci, v daném případě Národního bezpečnostního úřadu. Na základě výše uvedených úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení těchto práv pak samo o sobě opodstatňuje výrok o zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí NBÚ a Ústavní soud se již dále nezabýval tvrzeným zásahem do práv stěžovatele dle Úmluvy. Stěžovatel dále ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. Podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je návrh na zahájení řízení nepřípustný, pokud se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a podle odst. 2 téhož ustanovení je návrh nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. V době podání ústavní stížnosti však o zrušení předmětných ustanovení již bylo Ústavním soudem vedeno řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, ve kterém bylo Ústavním soudem rozhodnuto již citovaným nálezem ze dne 12. 7. 2001. Je proto evidentní, že v době podání návrhu stěžovatele bránila jeho projednání překážka litispendence a posléze překážka rei iudicatae. Tento návrh proto Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh nepřípustný (k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 31/2000). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. 7. 2002