ECLI:CZ:US:2022:2.US.2415.22.1
sp. zn. II. ÚS 2415/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Zemánka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Chupáčem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 107/2022-119 ze dne 25. 5. 2022, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 107/2022-128 ze dne 8. 7. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022 č. j. 25 Co 107/2022-119 bylo o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Plzeň - město ze dne 22. 11. 2021 č. j. 31 C 321/2020-77 rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje (výrok I). Výrokem II. byla žalobkyni (vedlejší účastnici) uložena povinnost nahradit žalovanému (stěžovateli) náklady odvolacího řízení ve výši 34 267 Kč. Dne 8. 7. 2022 vydal Krajský soud v Plzni ke shora citovanému rozsudku opravné usnesení, jímž se upravuje výrok II v tom smyslu, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 28 320 Kč.
Stěžovatel nebyl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokátem, jehož služeb se rozhodl využít až pro účely odvolacího řízení. Za účelem řádného hájení práv stěžovatele provedl právní zástupce během odvolacího řízení blíže vyjmenované úkony, mezi nimiž je též porada s klientem přesahující jednu hodinu, nahlížení do spisu a pak opět porada s klientem přesahující jednu hodinu. Odvolací soud v rozporu s vyčíslením nákladů řízení provedeným zástupcem stěžovatele nepřiznal náhradu za tři shora uvedené úkony.
Přesto, že byl stěžovatel ve věci zcela úspěšný, byla mu přiznána toliko jedna polovina požadovaných nákladů řízení. Odvolací soud přitom nevysvětlil, na základě čeho došel k závěru, že výše specifikované úkony jsou součástí přípravy a převzetí právního zastoupení (a tudíž nebudou přiznány), natož pak, aby své závěry řádně odůvodnil. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě došlo též k zásahu do jeho legitimního očekávání, neboť v nálezech sp. zn. I. ÚS 3906/17, sp. zn. III. ÚS 2289/21 nebo v nálezu sp. zn. I. ÚS 4012/18 Ústavní soud uzavřel, že seznámení se se spisem je svojí povahou a obsahem srovnatelný s úkonem právní služby prostudování spisu při skončení vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v obdobných věcech vydal již několik nálezů, a to jak v trestních, tak i civilních věcech, měl stěžovatel legitimní očekávání, že v jeho věci bude rozhodnuto obdobně. Nicméně se tak nestalo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž dospěl k závěru, se jedná o oblast, která zpravidla nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud tedy ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. Ani k tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
Z napadeného usnesení krajského soudu se podává, že tento v souvislosti s náklady řízení dospěl k závěru, že součástí převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby je též nahlížení do spisu. K uvedenému lze konstatovat, že v případě, kdy se nahlížení do spisu odehrává v přiměřené časové souvislosti s převzetím věci, nelze takový výklad považovat za protiústavní. Je tomu tak proto, že se jedná o součást procesu, v jehož průběhu získává advokát penzum znalostí o případu, vedoucí k následné přípravě zastoupení. Bez toho, aniž by se advokát s věcí seznámil, nelze zastoupení připravovat. Seznámení se s věcí je tak základním předpokladem přípravy obhajoby. O možné časové náročnosti přípravy přitom není sporu, ostatně i komentářová literatura v souvislosti s uvedeným poukazuje na skutečnost, že převzetí a příprava zastoupení může proběhnout v řádu minut, ale může trvat též několik hodin či dokonce dnů, jde-li o velmi složitou věc.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že k převzetí a přípravě zastoupení došlo dne 10. 3. 2022. První porada s klientem, přesahujícím jednu hodinu proběhla téhož dne s tím, že k nahlížení do spisu došlo dne 16. 3. 2022 a další porada s klientem přesahujícím jednu hodinu proběhla dne 23. 3. 2022. Podle náhledu Ústavního soudu z uvedené časové souslednosti vyplývá, že krajskému soudu nelze klást k tíži, že nahlížení do spisu nepovažovaly za samostatný úkon právní služby, ale za součást procesu seznamování se advokáta s případem.
Domáhá-li se stěžovatel dobrodiní nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17, resp. nálezu sp. zn. III. ÚS 2289/21, nutno uvést, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 663/22 konstatoval, že ratio decidendi uvedené judikatury lze vyjádřit tak, že soudy mají povinnost zkoumat účelnost konkrétního nahlédnutí do spisu ve vazbě k průběhu a okolnostem každého soudního řízení. V projednávané věci se krajský soud účelnosti úkonu sice blíže nevěnoval, což je třeba mu vytknout, nicméně s ohledem na složitost věci a intenzitu porad s klientem nelze dohledat důvody, pro které by bylo lze na uvedené úkony nahlížet jako na účelné. Za tohoto stavu věci a s přihlédnutím k podstatě sporu (náklady řízení), nemá Ústavní soud za to, že by nepřiznáním nákladů došlo v tomto konkrétním případě k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu