ECLI:CZ:US:2008:2.US.2423.08.1
sp. zn. II. ÚS 2423/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, zastoupeného JUDr. Lenkou Pochylou, pověřenou zaměstnankyní stěžovatele, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5395/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9 2007, sp. zn. 59 Co 139/2007, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 6 C 297/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit původnímu žalobci částku 179.760,- Kč z důvodu bezdůvodného obohacení, kterého se mu mělo dostat jako majetkového prospěchu z neplatného právního úkonu.
Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jeho práva vlastnit majetek, které garantuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítá, že byly porušeny čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Svá tvrzení stěžovatel odůvodňuje poukazy na čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, který stanoví obecnou zásadu nepřípustnosti veřejných podpor. Zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, byl motivován snahou o naplnění závazku České republiky k Evropským společenstvím, které vyplývaly z dohody o přidružení. Dále stěžovatel tvrdí, že k 1. 5. 2004, tedy dnem vstupu v platnost Smlouvy o přistoupení České republiky a dalších zemí k EU vznikl závazek respektovat a důsledně aplikovat komunitární právo a tímto dnem také nabyl účinnosti nový zákon upravující veřejnou podporu. Dále stěžovatel uvádí podmínky, které musí splňovat podpora tak, aby ji bylo možno poskytovat za slučitelnou se společným trhem. Tyto podmínky obecné soudy nezohlednily a dle názoru stěžovatele soudy aprobovaly nepřípustnou veřejnou podporu pro původního žalobce a tím zasáhly do ústavně zaručené ochrany vlastnického práva, která dle stěžovatele nepochybně náleží i státu jako jednomu ze subjektů vlastnického práva.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tak ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), taxativním způsobem vymezuje okruh osob, oprávněných podat ústavní stížnost.
Definičním znakem ústavní stížnosti je tedy, podle výše citovaných ustanovení, zásah orgánu veřejné moci do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, přičemž k podání ústavní stížnosti je oprávněn pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
Oprávnění k základnímu právu znamená, že určitá osoba má subjektivní právo oproti státu, který v tomto vztahu vystupuje jako strana povinná základní práva respektovat a chránit. Obsah takové povinnosti je diktován tím kterým základním právem. Otázku, kdo může být nositelem určitého konkrétního základního práva, lze zodpovědět jen s ohledem na oblast ochrany, kterou základní právo osobě má skýtat. Tak existují základní práva, která náleží každé lidské bytosti, vedle nich existují i práva, která náleží jen státnímu občanovi a právo na azyl naopak náleží toliko cizinci. Právnickým osobám náleží jen taková práva, která jsou slučitelná s jejich podstatou právnických osob (nenáleží jim tak např. základní právo na svobodný projev, základní právo na život nebo základní právo na svědomí a další).
Stát není zásadně oprávněn k ochraně skrze základní práva, lhostejno, zda jedná skrze své orgány zákonodárné, správní a nebo soudní. Mělo-li by platit, že stát je rovněž chráněn všemi základními právy, znamenalo by to, že funkcí základních práv není záruka svobodného prostoru pro jednotlivé osoby, ale naopak by se tak otevíral další prostor pro zásahy státu do základních práv těchto osob.
Ústavní soud již ve svém stanovisku ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 16, str. 372, vydání 1., Praha, C. H. BECK 2000) uvedl, že pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod.
Kromě toho z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že státu je přiznávána ochrana skrze právo na spravedlivý proces, a to z velmi dobrých důvodů. V rámci vedení soudního procesu může totiž stát, resp. zástupce státu uplatňovat skutečně svoji svobodnou vůli, kterou ovšem jinak stát nedisponuje, jsa vázán zákony, které reglementují jeho jednání, byť i jde o úkony činěné v tzv. horizontálních právních vztazích. Svoboda, včetně svobodné vůle, je tak základním východiskem výkonu a především samotné koncepce základních práv. Subjekt, kterému taková svoboda, byť ve věcně vymezeném segmentu chybí, si nemůže nárokovat ochranu skrze základní práva. A protože státu, jak shora řečeno, tato základní svoboda chybí, nemůže uplatňovat ani její konkrétní projev v podobě ústavní garance vlastnického práva. Je totiž třeba připomenout, že funkcí vlastnického práva je zajištění svobody.
Toliko jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti pokoušel vést obranu svého zájmu skrze poukazy na komunitární právo, ačkoliv tuto obranu neuplatňoval před obecnými soudy, nemohl by ji Ústavní soud akceptovat, i kdyby byl stěžovatel osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (viz např. sp. zn. I. ÚS 425/05).
Za tohoto stavu věci nelze jinak, než uzavřít, že stěžovatel v daném případě není oprávněn podat ústavní stížnost, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj