ECLI:CZ:US:2015:2.US.2424.14.1
sp. zn. II. ÚS 2424/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Pajora, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, AK se sídlem Eliášova 998, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 72 Co 42/2014-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 71/2013, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 366 667 Kč jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti obžalovanému Urbanovi u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 49 T 9/2004, ke kterému se stěžovatel připojil jako poškozený. S obdobnými nároky se na Obvodní soud pro Prahu 2 obrátilo i dalších osm žalobců. Obvodní soud pro Prahu 2 spojil žaloby ke společnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem ze dne 20. 9. 2013 č. j. 15 C 71/2013-63 o nich rozhodl; ve vztahu ke stěžovateli [žalobce ad f)] žalobě vyhověl co do částky 30 000 Kč (výrok I.f) a ve zbytku jeho nároku ve výši 336 667 Kč žalobu zamítl (výrok II.f).
K odvolání žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 30 000 Kč zamítl [výrok I.f)] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu uznal tvrzení žalované o promlčení nároku stěžovatele, konkrétně uvedl, že pokud byli žalobci (včetně stěžovatele) v předmětném trestním řízení vyzváni k určení společného zmocněnce a na výzvu soudu nereagovali, nemohli v trestním řízení nadále své nároky uplatňovat. K uplatnění procesních práv poškozených a důsledkům (ne)zvolení si společného zmocněnce soud odkázal na ustálenou soudní praxi, judikaturu i komentářovou literaturu a uzavřel, že újma žalobců vzniklá jim v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení byla dovršena nepochybně ještě před tím, než předmětné trestní řízení dne 9. 3. 2010 pravomocně skončilo, a proto, byl-li nárok uplatněn až dne 26. 9. 2012, stalo se tak v době, kdy subjektivní promlčecí lhůta již marně uplynula.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům Městského soudu v Praze o promlčení nároku oponoval. Namítl, že pokud si jako poškozený v předmětném trestním řízení nezvolil společného zmocněnce, neznamená to, že ztratil veškerá svá procesní práva spojená s postavením poškozeného v trestním řízení. V této souvislosti zdůraznil především právo na doručení rozhodnutí, jímž byla trestní věc obžalovaného U. skončena, a poukázal na to, že mu takové rozhodnutí doručeno nebylo. Podle jeho názoru nemohlo trestní řízení pravomocně skončit a námitka promlčení jeho nároku je proto nedůvodná. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že lhůta pro promlčení jeho nároku počala běžet od okamžiku, kdy se o (pravomocném) skončení dotčené trestní věci dozvěděl od svého právního zástupce.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů
řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi konstatuje, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť na Ústavní soud se obrátili stejně jako stěžovatel i další účastníci řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ústavní soud o ústavních stížnostech dvou z nich, stěžovatele Václava Buriánka vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2416/14 [žalobce ad d)] a stěžovatele Pavla Šebrleho vedené pod sp. zn. II. ÚS 2411/14 [žalobce ad e)], již rozhodl usneseními ze dne 14. 4. 2015 a ze dne 19. 5. 2015 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Projednávaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu ústavně právní argumentace, vymezení rozhodné materie a napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze zcela totožná s ústavními stížnostmi shora označených stěžovatelů a Ústavní soud nemá žádný důvod se od závěru o její zjevné neopodstatněnosti jakkoliv odchýlit ani ve stěžovatelově věci. Pro účely projednávané věci na obsah shora označených usnesení v podrobnostech odkazuje a opakuje, že v postupu Městského soudu v Praze a v jeho rozhodnutí neshledal žádné nedostatky, které by odůvodnily jeho zásah. Napadené rozhodnutí je řádně a podrobně odůvodněno a jako takové je lze akceptovat jako výraz nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud i na tomto místě nad rámec věci uvádí, že zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní právo zaručené ústavním pořádkem, a proto platí, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. Existence nebo neexistence jeho předchozího formálního postavení jako poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků uplatňovaných v občanskoprávním řízení.
Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele není v rozporu s ústavními principy, nelze konstatovat ani zásah do stěžovatelova akcesorického práva na právní pomoc.
K žádosti stěžovatele o zaplacení nákladů zastoupení Ústavní soud uvádí, že podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si hradí vzniklé náklady účastníci sami, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 téhož ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Ústavní soud se k aplikaci tohoto ustanovení uchyluje jen ve výjimečných případech, v projednávané věci důvod k takovému postupu neshledal, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu