ECLI:CZ:US:2016:2.US.2441.15.1
sp. zn. II. ÚS 2441/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) Mgr. Otakara Javůrka a 2) Mgr. Evy Javůrkové, zastoupených Mgr. Janem Štimákem, advokátem se sídlem Kolátorova 1622/10, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 9. 1. 2014, č. j. 19 Co 411/2013-453, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 28 Cdo 2168/2014-507, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2015 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
[2.] Proti napadeným rozhodnutím, vydaným v rámci řízení o vydání bezdůvodného obohacení, uplatňují stěžovatelé v podstatě jedinou námitku. Za protiústavní považují skutečnost, že obecné soudy vycházely při stanovení výše bezdůvodného obohacení částečně (konkrétně ve vztahu k části období, za něž se vydání bezdůvodného obohacení domáhali) z předpisu cenové regulace. V důsledku toho byl stěžovatelům přiznán nižší nárok na vydání bezdůvodného obohacení, než pokud by k předpisu cenové regulace přihlédnuto nebylo.
[3.] Stěžovatelé svůj nesouhlas s tímto postupem opírají o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 258/55 SbNU 491), podle něhož lze z předpisu cenové regulace vycházet (v tomto případě při stanovení výše ušlého nájemného), pouze je-li respektován požadavek přiměřené rovnováhy mezi veřejným zájmem a ochranou základního práva vlastnit majetek. Podle stěžovatelů však byla tato rovnováha rozhodnutími obecných soudů narušena, neboť se nejedná o situaci srovnatelnou s nájemním bydlením (přičemž ochrana nájemníků byla jako legitimní důvod cenové regulace uznána). Žalovaná totiž byla vlastnicí stavby na cizím pozemku, tuto stavbu užívala třetí osoba a za takového stavu neexistuje zájem, který by cenová regulace legitimně sledovala.
[4.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[6.] Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda byl protiústavní (nikoliv tedy již - jak tomu bylo v předcházejícím řízení - zda byl nutně i "správný") postup obecných soudů, jež při rozhodování o výši přiznaného bezdůvodného obohacení částečně vycházely z předpisů cenové regulace. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovateli potud, pokud tvrdí, že obdobná otázka byla v obecné rovině řešena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08. Nosnými důvody tohoto nálezu je i při rozhodování projednávané věci Ústavní soud samozřejmě vázán. Proto výsledek tohoto řízení závisí mimo jiné na posouzení, nakolik lze nosné důvody (ratio decidendi) citovaného nálezu aplikovat na skutkový stav zjištěný v této věci, resp. jak nosné důvody tohoto nálezu ve vztahu k tomuto skutkovému vztahu interpretovat.
[7.] V citovaném nálezu totiž Ústavní soud zdůraznil, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí respektovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Vlastnictví již z Listiny (čl. 11 odst. 3) není chápáno jako neomezitelné právo, omezeno však podle Listiny (čl. 11 odst. 4) může být pouze zákonem a za podmínek stanovených Listinou (čl. 4 odst. 2) a pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví (které se nemůže stát pouhou slupkou zbavenou obsahu), přičemž i při tomto omezení platí zákaz diskriminace (čl. 4 odst. 3 Listiny). Ústavní soud v tomto nálezu posléze dospěl k závěru, podle něhož nebyl dán žádný veřejný zájem, pro který by bylo možno omezit vlastnické právo stěžovatele, neboť regulaci výše nájemného za užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů (o což se v citované věci jednalo) za veřejný zájem považovat nelze.
[8.] V projednávané věci jsou však skutkové okolnosti výrazně odlišné, neboť předmětné pozemky a nemovitost na nich postavená byly určeny k bydlení. V rámci řízení před obecnými soudy se ostatně obdobně vyjádřil i Nejvyšší soud, podle něhož z citovaného nálezu nelze dovodit názor (který stěžovatelé formulovali v dovolání), že "při užívání pozemků určených k bydlení není žádný veřejný zájem na regulaci nájemného". Tento názor dovolacího soudu je - jak již plyne z uvedeného - akceptovatelný. Závěr o protiústavnosti zohlednění cenové regulace při stanovení výše bezdůvodného obohacení tudíž nelze učinit automaticky a pouze s odkazem na citovaný nález.
[9.] Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci obecné soudy postupovaly při stanovení výše bezdůvodného obohacení protiústavně. Ústavní soud obecně považuje za ústavně konformní právní názor plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož výše bezdůvodného obohacení odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu. Z ústavních hledisek je akceptovatelný i důsledek tohoto argumentu, podle něhož výše bezdůvodného obohacení nemůže přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, pakliže v rozhodném období bylo nájemné regulováno (k tomu srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 1638/09 ze dne 3. 11. 2009).
[10.] S přihlédnutím k uvedenému by proto protiústavnost napadených rozhodnutí mohla být dána pouze tehdy, pokud by obecné soudy přihlédnutím k cenové regulaci nerespektovaly (s ohledem na specifické skutkové okolnosti) spravedlivou rovnováhu mezi zájmem společnosti a ochranou vlastnického práva. Ani taková situace však v projednávané věci nenastala. Ústavní soud totiž již ve svých dřívějších rozhodnutích akceptoval cenovou regulaci právě ve vztahu k pozemkům (a nemovitostem na nich stojícím) určeným k bydlení, a to i v kontextu rozhodování o výši bezdůvodného obohacení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2772/08 ze dne 15. 4. 2009 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1638/09 ze dne 3. 11. 2009). Ani v této věci pak neshledal důvody, aby se od této své praxe odchýlil.
[11.] Ústavní soud tedy uzavírá, že stanovením výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků určených k bydlení s ohledem na předpis cenové regulace obecné soudy nenarušily spravedlivou rovnováhu mezi zájmem společnosti a ochranou vlastnického práva.
[12.] Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu