ECLI:CZ:US:2014:2.US.2448.14.1
sp. zn. II. ÚS 2448/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti VB Leasing CZ, spol. s r. o., se sídlem Heršpická 813/5, Brno, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem Údolní 406/48, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 10. 2013, č. j. 22 Co 571/2013-106, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv.
[2.] Stěžovatelka uvádí, že předmětem řízení před shora označenými obecnými soudy byla otázka náhrady nákladů exekuce po zastavení exekučního řízení. Povinný (v rámci tohoto exekučního řízení) nesplnil povinnost plynoucí ze šesti rozhodčích nálezů vydaných na základě návrhu stěžovatelky, pročež byla na jeho majetek nařízena exekuce. V roce 2013 však povinný podal návrh na zastavení exekuce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Odo 1945/2010, podle něhož (dle názoru povinného) nebyly tyto rozhodčí nálezy způsobilými exekučními tituly. Problém spočíval v tom, že podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly způsobilými exekučními tituly takové rozhodčí nálezy, jež byly vydány rozhodci určenými na základě netransparentních pravidel. Stěžovatelka - podle svých slov "z procesní opatrnosti" - se zastavením exekuce souhlasila. Soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů exekuce tak, že tyto šly k tíži povinného a ostatní náklady si nesl každý z účastníků řízení sám. K odvolání povinného bylo však toto rozhodnutí napadeným usnesením krajského soudu změněno tak, že náhrada nákladů exekuce byla uložena stěžovatelce. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl přitom, že stěžovatelka nezachovala potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na zahájení exekuce a zároveň již při volně netransparentních pravidel pro výběr rozhodců. Rovněž podotknul, že ze souhlasu stěžovatelky bylo možno dovodit, že byla obeznámena s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Z těchto důvodů uzavřel, že náhradu nákladů exekuce bylo lze uložit stěžovatelce.
[3.] Stěžovatelka namítá, že v době podání návrhu na zahájení exekuce (v roce 2010) byla rozhodovací praxe dovolacího soudu v zásadě opačná (tj. v zásadě uznávala za způsobilé exekuční tituly i rozhodčí nálezy přijaté na základě obdobných pravidel jako v projednávané věci) či přinejmenším rozporná a že k přijetí opačného názoru se judikatura definitivně přiklonila až v roce 2011 - tedy až po podání návrhu na zahájení exekuce.
[4.] Podle stěžovatelky je nespravedlivé, že jí náhrada nákladů exekuce byla uložena v důsledku aplikace právního názoru obsaženého v rozhodnutí, jež se odklonilo od dřívější judikatorní praxe a jež bylo přijato až po podání návrhu na zahájení exekuce. Takové jednání považuje za rozporné i s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona.
[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
[7.] Klíčovou otázkou v projednávané věci je, jestli lze poté, co dojde ke změně judikatury (k judikatornímu odklonu), "nový" právní názor aplikovat i v řízeních zahájených před touto změnou, tj. v situaci, kdy účastníci řízení vycházeli či mohli vycházet z právního názoru odlišného (dřívějšího). Konkrétně je pak sporné, zda lze oprávněnému v exekučním řízení vytýkat zavinění zastavení exekuce v důsledku neplatnosti exekučního titulu v situaci, kdy byl exekuční titul platný podle judikatury existující v době podání návrhu na zahájení exekuce.
[8.] Ústavní soud uznává, že především v horizontálních vztazích (o takový se jedná i v projednávané věci) stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Nový právní názor může aplikovat retrospektivně, čímž ovšem zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti - zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení, byť by jejich pozice byla srovnatelná, by se tohoto dobrodiní již nedostalo.
[9.] Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy, zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. doktrinální názor Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy 6/2011, str. 191 an.).
[10.] Výjimky z této zásady mohou být založeny pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní (srov. i Kühn, Zdeněk, op. cit. str. 196). Ona výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace).
[11.] Ústavní soud však v projednávané věci existenci žádných takových specifických okolnosti neshledal a ani stěžovatelka je v ústavní stížnosti nevymezila. Lze ostatně poznamenat, že - jak i stěžovatelka sama ve své stížnosti uznala - určité náznaky, že ke změně judikatury může dojít, se objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury tedy nemohla být absolutní. Jinými slovy, v době, kdy stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo.
[12.] Se stěžovatelkou lze jistě souhlasit v tom, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je v části, v níž stěžovatelce vytýká nezachování "potřebné míry pečlivosti", nepříliš případné. Ze shora popsané posloupnosti událostí totiž vyplývá, že stěžovatelka postupovala v souladu s tehdy aktuální judikaturou obecných soudů a že od ní nebylo možno oprávněně očekávat (bez ohledu na skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci) "jasnozřivost" v otázce změny této judikatury. Ani to však není způsobilé zvrátit shora vyložené závěry Ústavního soudu týkající se intertemporálního působení změny judikatury, podle nichž tato změna působí retrospektivně, tj. aplikuje se "zpětně" i v řízeních zahájených před touto změnou.
[13.] Ústavní soud tedy uzavírá, že v projednávané věci aplikace nového (změněného) právního názoru na věc stěžovatelky nevedla k porušení (resp. ani k dotčení) jejích základních práv.
[14.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu