ECLI:CZ:US:2008:2.US.2472.08.1
sp. zn. II. ÚS 2472/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem Karla IV. 468, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2008 sp. zn. Nt 228/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 8 To 81/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §204 odst. 1 a 2 trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl dle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 10/2002. Stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí vrchní soud napadeným usnesením zamítl.
V rámci řízení o povolení obnovy řízení předložil stěžovatel důkazy, jimiž měly být zpochybněny předchozí znalecké posudky, které podle stěžovatele nemohly být vypracovány s odbornou péčí, dostatečně kvalitně a důsledně, o čemž svědčí fakt, že znalecké zkoumání obou znalců bylo provedeno ve velice krátké době. Nedostatečné posouzení duševního stavu stěžovatele potvrzuje sdělení psychiatra MUDr. H., CSc., ze dne 4. 3. 2005, v němž se mimo jiné uvádí, že Ravenův test progresivních matric, tj. jeden z několika testů, které měl stěžovatel podstoupit, může trvat jednu až tři hodiny.
Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze o tom, že nebyly objektivně zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující správnost posudků a namítá, že zjištění, ke kterým se došlo v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy a jsou popsána výše, de facto správnost znaleckých posudků vylučují.
Stěžovatel se nemůže ztotožnit ani s tím, že oběma soudům postačilo k prokázání správnosti znaleckých posudků ověření jejich správnosti výslechem samotných "zhotovitelů posudků" dne 14.3.2008. Důkaz v podobě výpovědi znalce W. provedený jeho výslechem u Městského soudu v Praze dne 14. 3. 2008 ve věci Nt 228/2007 považuje stěžovatel za protiprávní, neboť znalci nebyli vyslýcháni odděleně, byť o to opakovaně žádal v souladu s §209 odst. 1 trestního řádu, neb se v dané chvíli oddělení vyslýchaných osob jevilo jako vhodné už proto, že oba znalci měli podle svých slov spolupracovat na provádění vyšetření společně. V tomto směruje zřejmé, že řízení trpí vadami, pro něž má stěžovatel za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl.. 36 Listiny základních práv a svobod. Postupem soudu nebyla dodržena ochrana zájmů stěžovatele a rovné postavení stran (tj. v rozporu s rozhodnutím ESLP Rowe a Davis vs. Velká Británie, 2000).
V průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudce Městského soudu v Praze JUDr. Bohuslava Horkého, neboť z dosavadního průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy nabyl stěžovatel přesvědčení, že tento soudce nerozhoduje nestranně, ale je proti němu osobně zaujatý. O námitce podjatosti rozhodl Městský soud v Praze podle §31 odst. 1 trestního řádu tak, že JUDr. Bohuslav Horký není z projednávání návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze zamítl.
Při veřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2008 ve věci Nt 228/2007 došlo s poukazem na ust. §204 odst. 1, 2 trestního řádu k vykázání stěžovatele z jednací síně, a to jen z toho důvodu, že opakovaně trval na odděleném výslechu znalců. Vykázáním z jednací síně bylo porušeno právo stěžovatele zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť se nemohl účastnit projednání své věci. Zřejmý rozpor ust. §204 odst. 1 a 2 trestního řádu s citovanými články Úmluvy a Mezinárodního paktu vede stěžovatele k závěru, že §204 odst. 1 a 2 trestního řád je protiústavní a měl by být zrušen.
Stěžovatel je přesvědčen, že vydaná rozhodnutí jsou nesprávná a vynesená na základě řízení, které postrádalo dodržování základních procesních pravidel. Porušování zákonných ustanovení dosahovalo dle stěžovatele takové intenzity, že jeho následkem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto nepřijatelné, aby hrál roli dalšího odvolacího orgánu v rámci řízení o návrhu na obnovu řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat, zda dané řízení nevykazuje některou ústavněprávně relevantní vadu, v jejímž důsledku by mohlo být zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Podstatou projednávaného podání je tvrzení stěžovatele, že předmětné řízení vykazuje procesní vady, jež zakládají porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítaná procesní pochybení obecných soudů je však nutno nejprve zasadit do souvislostí celkového řízení, respektive případné procesní pochybení je třeba hodnotit společně s hmotnou stránkou věci, jíž se týká.
V posuzované věci je proto na místě se nejprve zabývat otázkou, zda tvrzená pochybení obecných soudů mohla mít vliv na výsledek předmětného řízení.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu.
V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, v návrhu na povolení obnovy řízení musí být tvrzeno, že zde relevantní skutečnosti nebo důkazy vůbec existují a následně, zda je splněna podmínka jejich "novosti" a způsobilosti ovlivnit dosažený výsledek řízení.
V projednávané věci bylo novou skutečností toliko tvrzení stěžovatele, že oba znalci s ním strávili během vyšetření výrazně kratší dobu, než jaká byla podle názoru stěžovatele potřebná pro vypracování znaleckého posudku. Obecné soudy se touto dle stěžovatele "novou" skutečností zabývaly (viz výslech obou znalců), avšak dospěly ke shodnému závěru, že se o novou skutečnost, jež by mohla mít vliv na správnost závěrů soudu o vině a trestu stěžovatele, nejedná. Vrchní soud nadto zdůraznil, že v původním řízení nebyl stěžejním problémem duševní stav obviněného Š., nýbrž otázka, zda on společně se spoluobviněným E. vyhodili poškozeného z okna, či poškozený vypadl z okna sám.
Ústavní soud nemá proto důvod zabývat se věcně stěžovatelovými námitkami týkajícími se tvrzených vad provedeného dokazování, neboť v předmětném řízení nevyšly najevo - a z námitek stěžovatele je zřejmé, že ani nemohly vyjít najevo - skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, o druhu a výměře trestu uloženého stěžovateli. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu a jakými úvahami se při rozhodování řídily.
Stěžovatelův názor na nutnost vyloučení předsedy senátu městského soudu z projednávání věci nemá žádnou oporu v zákoně; důvodem pro vyloučení soudce není a nemůže být skutečnost, že nevyhoví případným návrhům a žádostem. Ani tvrzené vykázání stěžovatele z jednací síně podle §204 odst. 2 trestního řádu nemůže podjatost soudce, a tím důvod k jeho vyloučení, založit. Z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu nadto ani nevyplývá, že by uvedená skutečnost byla předmětem jeho stížnosti proti usnesení městského soudu. Ze stejných důvodů nelze ani akceptovat námitku podjatosti předsedy senátu vrchního soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §204 odst. 1 a 2 trestního řádu pro jeho rozpor s čl. 14 odst. 1, 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákonného ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Protože návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností má akcesorickou povahu, je-li ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, sdílí tento návrh osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22).
Jestliže tedy o samotné ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení shora uvedeného ustanovení trestního řádu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu