ECLI:CZ:US:2017:2.US.2476.17.1
sp. zn. II. ÚS 2476/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky NEWLAKITA, s. r. o., adresa Tyršova 24/885, 702 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, se sídlem Palackého 15/715, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2017, č. j. 27 Co 140/2017-180, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. prosince 2016, č. j. 15 C 80/2015-109, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. ledna 2017, č. j. 15 C 80/2015-139, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v jeho rámci došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a rovněž bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníků ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně došlo i k zásahu do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. prosince 2016, č. j. 15 C 80/2015-109, bylo v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na základě návrhu žalovaného nařízeno předběžné opatření, jímž byla žalobkyni (stěžovatelce) uložena povinnost zdržet se všech jednání směřujících k zatížení jejího spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku I. tohoto usnesení (dále jen "předmětné nemovitosti"). Výrokem II. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 10 030,90 Kč a žalovanému bylo uloženo zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč. Okresní soud Praha - západ rozhodoval o předběžném opatření poté, co bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 15. listopadu 2016 podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného zrušeno a věc přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně shledal, že žalovaný prokázal potřebu zatímní úpravy poměrů, když byl osvědčeno, že žalobkyně vyvolala u katastrálního úřadu řízení, na jehož základě by mělo být zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně ve prospěch třetí osoby. Z důvodu hrozby zatížení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, které byly rozhodnutím soudu (byť dosud nepravomocným) vypořádány bez jakéhokoliv zatížení, bylo třeba zatímně omezit možnost takové dispozice, než bude otázka spoluvlastnictví definitivně vyřešena.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2017, č. j. 27 Co 140/2017-180, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil; změnil jej toliko ve výroku II. tak, že o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky se nerozhoduje a ve vztahu k výroku III. odvolání žalobkyně odmítl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků navrhovaným předběžným opatřením je dána. Zatížení spoluvlastnického podílu žalobkyně k předmětným nemovitostem za situace, kdy podle nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně byly tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného a kdy zde chybí racionální opodstatnění takového právního jednání žalobkyně, hrubě ztěžuje další průběh řízení, neboť může mít vliv na dokazováním již zjištěnou obvyklou cenu nemovitostí a rovněž zakládá možnou úvahu o zneužití vlastnického práva žalobkyní.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně shrnuje dosavadní průběh řízení a okolnosti podání ústavní stížnosti. Pochybení, jehož se dopustily soudy obou stupňů, spatřuje v tom, že v důsledku nařízeného předběžného opatření nemůže nakládat se svým vlastnickým právem. Soudy svým postupem předešly odvolacímu řízení, což je podle názoru stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je nepřípustné, aby účastník řízení prostřednictvím předběžného opatření dosáhl toho, čeho lze dosáhnout pravomocným rozhodnutím ve věci samé. Dále stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, z něhož vyplývá povinnost obecných soudů dát prostor pro vyjádření oběma stranám sporu (v daném případě tedy i stěžovatelce) a pokud tak soudy nekonají, zatíží řízení vadou mající za následek porušení rovnosti účastníků řízení. V daném případě stěžovatelka toto pochybení spatřuje v tom, že soud prvního stupně vydal předběžné opatření, aniž by si předtím vyžádal vyjádření stěžovatelky a následně pochybil i odvolací soud tím, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že jde-li o předběžná opatření, jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, když za určitých okolností mohou zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny], zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba současně zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Žádné výše naznačené pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
7. V dané věci stěžovatelka v prvé řadě namítá, že se v rámci řízení před soudem prvního stupně nemohla vyjádřit k návrhu žalovaného na vydání předběžného opatření, z čehož vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Je zřejmé, že řízení o předběžných opatřeních, jak již bylo naznačeno výše, z pohledu procesních záruk poskytovaných účastníkům řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé. Je to zejména z toho důvodu, že se má jednat o prozatímní, dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Z tohoto důvodu se ani nároky aplikované v řízeních týkajících se věci samé na řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. K tomu je možno poznamenat, že soud pravidelně rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by dal prostor účastníkům odlišným od navrhovatele [srov. §75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], jedinými podklady pro jeho rozhodnutí jsou návrh a listiny k návrhu předložené. V rámci rozhodování o předběžném opatření se jedná toliko o posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení. Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že pokud se o předběžném opatření rozhoduje u soudu prvního stupně, aniž by o něm byla protistrana informována, nezakládá tento postup porušení práva na spravedlivý proces.
8. Stěžovatelka v uvedené souvislosti poukazovala na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16, z něhož vyplývá povinnost obecných soudů dát při rozhodování o předběžném opatření prostor pro vyjádření oběma stranám sporu (v daném případě tedy i stěžovatelce). Ústavní soud tento odkaz nepovažuje za případný. Ve stěžovatelkou citovaném nálezu změnil odvolací soud na základě odvolání navrhovatelů předběžného opatření původně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by dal protistraně jakýkoliv prostor vyjádřit se k jinému náhledu soudu na věc, přičemž protistrana neměla možnost jakkoliv argumentovat ani v řízení před soudem prvního stupně. Tím se citovaná věc liší od stávající věci, kde stěžovatelka svůj názor na věc vyjádřila v rámci svého odvolání proti rozhodnutí, jímž bylo návrhu navrhovatele (v řízení ve věci samé žalovaného) na nařízení předběžného opatření vyhověno. V nyní projednávané věci tedy nebylo rozhodnuto bez účasti stěžovatelky, což by jinak mohlo založit porušení práva na spravedlivý proces či porušení zásady rovnosti účastníků řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69)].
9. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů považuje za náležitě odůvodněná a jejich závěry za logické a nijak se nepříčící skutečnostem, které byly v rámci řízení o předběžném opatření osvědčeny (srov. §75c odst. 1 o. s. ř.). V dané věci byla přitom hlavním důvodem pro nařízení předběžného opatření skutečnost, že stěžovatelka činila kroky vedoucí k zatížení předmětných nemovitostí zástavním právem, čímž by mohla ztížit další průběh řízení ve věci samé. Předběžné opatření spočívající v uložení povinnosti zdržet se jednání směřujícího k zatížení spoluvlastnického podílu stěžovatelky pak nikterak neprejudikuje samotné rozhodnutí ve věci samé, jímž je vydání rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu