ECLI:CZ:US:2007:2.US.2487.07.1
sp. zn. II. ÚS 2487/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Městské části Praha 2, Praha, nám. Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře v Kladně, Gorkého 502, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2007 č.j. 19 Co 190/2007-146 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2007 č.j. 17 C 129/2006-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým byla v částce 14 655 Kč zamítnuta žaloba na vydání bezdůvodného obohacení a zrušení potvrzujícího rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2007, č.j. 30 Co 355/2007-16 (správně, dle obsahu přiloženého rozhodnutí a údajů uvedených v plné moci, rozsudku ze dne 2. 7. 2007 č.j. 19 Co 190/2007-146). Zaplacení uvedené částky se stěžovatelka domáhala, jako vlastník bytového domu, po žalovaných, kteří užívali byt v jejím domě bez právního důvodu, přičemž za užívání neplatili žádnou úhradu. Dlužná částka, která jí nebyla rozhodnutím soudů přiznána, představuje dosud nevyúčtované zálohy na tzv. služby spojené s užíváním bytu.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, dle nichž se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení až po provedení ročního vyúčtování služeb, protože do té doby nelze prokázat jaká výše nákladů připadá na konkrétní byt. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že žalovaní, kteří bez právního důvodu užívají cizí byt, nejsou povinni, na rozdíl od řádných nájemců, platit zálohy na služby.
Dále namítá, že ačkoli se žalovaní řízení nezúčastnili a se soudem ani stěžovatelkou nekomunikují, soud neposkytl ochranu stěžovatelce, ale prováděl a vyhledával důkazy v jejich prospěch. Žaloba byla zamítnuta z důvodu předčasnosti a neprokázání požadovaného nároku, avšak stěžovatelkou navrhovaný důkaz zprávami Pražské plynárenské a. s. a Pražské energetiky a dalších poskytovatelů byl odmítnut. Výši záloh a jejich výpočet přitom stěžovatelka prokázala evidenčním listem předchozí zemřelé nájemkyně a rozsah služeb odpovídal obvyklé spotřebě.
Postupem soudu byla stěžovatelce znemožněna ochrana proti zásahu do jejích majetkových práv. Stěžovatelka je povinna průběžně platit za dodávku medií, avšak až do doby vyúčtování služeb v následujícím roce není oprávněna požadovat přiměřenou částku zálohy z titulu bezdůvodného obohacení. Rozhodnutím soudů došlo k zvýhodnění osob porušujících právo oproti řádným nájemcům a znevýhodnění stěžovatelky, které nebylo umožněno v reálném čase požadovat bezdůvodné obohacení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými napadenými rozhodnutími soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením provedeného dokazování a z něj dovozenými právními závěry. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom opakuje námitky, se kterými se však obecné soudy již vypořádaly a ze strany Ústavního soudu se jen domáhá přehodnocení závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na posouzení, zda se soudy námitkami stěžovatelky zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka se po žalovaných, kteří nesporně užívali předmětný byt v jejím vlastnictví bez právního důvodu, žalobou domáhala z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 61 330 Kč s přísl., která představovala nezaplacené nájemné ve výši 3 202 Kč měsíčně a zálohu na služby spojené s užíváním bytu ve výši 2 931 Kč měsíčně za období od srpna 2005 do května 2006. Nalézací soud dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo za žalované období bezdůvodné obohacení ve výši 46 675 Kč s přísl. a v této částce (sestávající se z dlužného nájmu a nákladů na služby za období do 31. 2. 2005, které již byly předmětem celoročního vyúčtování služeb), návrhu vyhověl. V částce 14 655 Kč žalobu zamítl, neboť s ohledem na to, že za období leden až květen 2006 bude skutečná výše úhrad za poskytnuté služby známa až po provedení vyúčtování za rok 2006, se jedná v této části o žalobu předčasnou. Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry soudu I. stupně jako správné a rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly. Vypořádaly se rovněž s námitkou vztahující se k možnosti požadovat placení záloh na služby i po osobách užívajících byt bez právního důvodu, přičemž jejich závěrům ani v tomto směru nelze nic vytknout. Vzhledem k tomu, že byt je užíván bez právního důvodu, nelze za jeho užívání stanovit žalovaným nájemné podle příslušných právních předpisů, včetně povinnosti platit zálohy za poskytnuté služby. Na straně žalovaných vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč.zák., přičemž výše nákladů na poskytnuté a žalovanými spotřebované služby, které jsou žalovaní povinni stěžovatelce zaplatit, jinými slovy skutečná výše jejich bezdůvodného obohacení, bude známa až po konečném vyúčtování služeb. Analogické použití ustanovení §696 odst. 2 obč. zák. dle §853 obč.zák. není možné, neboť dle tohoto ustanovení se postupuje pouze v případě, kdy jde o právní vztah, který není upraven občanským zákoníkem, ani jiným zákonem. O takovou situaci se však nejedná, neboť občanskoprávní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanými je upraven ust. §451 obč. zák.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve věci vyhledávaly a prováděly důkazy ve prospěch žalovaných. Ve věci bylo pouze zjištěno v souladu s tvrzením stěžovatelky, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a neplatí za jeho užívání žádnou úhradu, dále výše nájmu, výše záloh na služby a skutečná výše nákladů na služby, které již byly předmětem celoročního vyúčtování. Na takto zjištěný skutkový stav byly aplikovány příslušné právní předpisy upravující danou problematiku. Obecné soudy dovozené závěry řádně odůvodnily a uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Krajský soud zdůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy zprávami od dodavatelů médií, tudíž se v tomto směru nejedná o tzv. opomenuté důkazy, které by mohly vést ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu.
Krajský soud se rovněž adekvátně vyjádřil k námitce stěžovatelky, týkající se její povinnosti platit úhrady svým dodavatelům, čemuž neodpovídá adekvátní povinnost žalovaných platit zálohy. Bezdůvodné obohacení žalovaných nespočívá v tom, že stěžovatelka je povinna na základě uzavřených smluv hradit zálohy dodavatelům poskytujících služby pro uvedený dům, ale v tom, že žalovaní spotřebovávají služby poskytnuté stěžovatelkou, čímž dochází k jejich bezdůvodnému obohacení. Bezdůvodné obohacení jsou pochopitelně povinni vydat, ovšem v konkrétní výši v jaké jim skutečně vzniklo.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v dané věci se jedná o žalobu předčasnou, neboť ke dni jejího projednání nebylo možné v uvedeném rozsahu prokázat výši bezdůvodného obohacení, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal ani porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatelka měla a má možnost se ochrany uvedeného práva soudní cestou domáhat. Porušení uvedeného práva v projednávané věci nelze dovozovat pouze z odchylného názoru na interpretaci ustanovení jednoduchého práva, kterým je upraven konkrétní občanskoprávní vztah, z jehož titulu je soudní ochrana poskytována.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu