ECLI:CZ:US:2008:2.US.2491.08.1
sp. zn. II. ÚS 2491/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Hanou Bachrachovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 650/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, č.j. 28 Cdo 1809/2008 - 98, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 6 Co 2916/2007, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 7. 2007, č.j. 6 C 7/2007 - 47, spojené s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 6. 10. 2008 a doplněnou dne 7. 10. 2008 jejím originálem, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně jimi měly být porušeny čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti obchodní společnosti Městský pivovar PLATAN, s.r.o., kterou se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k žalobou blíže specifikovanému souboru nemovitostí. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl předchozí rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrzen, když soud v odůvodnění konstatoval, že napadený rozsudek je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.) a stěžovatelka tak nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě. V záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo následně odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka se před obecnými soudy žalobou domáhala určení, že blíže specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S., jakožto dcera dr. J. S., adoptivního syna JUDr. A. S. Jeho majetek (včetně majetku specifikovaného v žalobě) byl konfiskován vyhláškou ze dne 4. 10. 1945 vydanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, neboť byl označen za osobu německé národnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal tehdejší právní zástupce JUDr. A. S. stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení odvozovala od skutečnosti, že pouze na základě tohoto rozhodnutí lze rozhodnout o vlastnictví předmětných nemovitostí v pozůstalostním řízení, které se týká dědictví jejího zemřelého dědečka, JUDr. A. S.
Obecné soudy, s odkazem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu, zamítly návrh stěžovatelky, neboť se jí nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, že od doby, kdy uplatnila restituční nárok na majetek JUDr. A. S. a posléze se domáhala vrácení tohoto majetku i řadou civilních žalob, bylo v dané věci vydáno bezpočet rozhodnutí, jejichž společným jmenovatelem byl shodný výrok o vyvlastnění stěžovatelkou nárokovaného majetku ex lege zákonem č. 143/1947 Sb. před 25. únorem 1948. Na základě obsáhlého popisu historických okolností pak stěžovatelka dospěla k závěru, že majetek JUDr. A. S. byl vědomě a zcela protiprávně konfiskován a přešel na stát již na základě dekretů prezidenta republiky. Zákon č. 143/1947 Sb. tak nemohl způsobit vyvlastnění žádného majetku právě z důvodu, že majetek již byl zabrán na základě dekretu a jednalo se tedy o převod majetku již konfiskovaného a nikoli o opatření konfiskující.
Stěžovatelka dále podrobně polemizovala se závěry obecných soudů, které se opíraly o stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, přičemž argumentovala jednak tím, že užití daného stanoviska v příslušném řízení bylo nepřípustné, jednak tím, že závěry z citovaného stanoviska nejsou aplikovatelné na případ hlubocké větve S. vůbec, neboť i jeho analogické použití by znamenalo pokračování v porušování základních práv a svobod ze strany České republiky, k nimž došlo v období nesvobody. Tímto postupem tak obecné soudy negovaly existenci právního zájmu v případě rehabilitace jejího dědečka a ochrany vlastnictví, čímž porušily nejen její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, ale i její právo na vlastnictví garantované čl. 11 Listiny. Současně došlo i k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, které se týkají omezení státní moci a podle nichž je smyslem a úkolem státní moci sloužit občanům. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Současně s tím stěžovatelka podala návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., neboť jím byla zásadním způsobem porušena obecně uznávaná základní práva a svobody právního předchůdce stěžovatelky a jeho smyslem byla pouze politická perzekuce. S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že tento právní předpis je v rozporu s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozovala Listina základních práv a svobod, a podle něhož se právní předpisy rozporné s Listinou staly k 31. 12. 1991 právně neúčinné, a byl i v rozporu s tehdy platnou ústavou z roku 1920.
Po zvážení námitek a tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem ústavní stížnosti tedy byla jednak snaha stěžovatelky prokázat, že postup obecných soudů je v rozporu se jejími základními právy, a jednak polemika s právními závěry obecných soudů, podle nichž specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle občanskoprávních předpisů, v dané věci žalobou na určení vlastnického práva.
Druhý senát Ústavního soudu, aniž by blíže zkoumal konkrétní situaci stěžovatelky a postup obecných soudů v řízení ve věci stěžovatelky, je nucen konstatovat, že tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domohla ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve výše citovaném stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.).
Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení věci relevantní.
Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, ba ani proti státu samotnému.
Závěry tohoto stanoviska proto vylučují, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který měl být konfiskován mimo rozhodné období a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony. Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatelky stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Jinak řečeno, tam, kde je vyloučena ochrana subjektivních hmotných práv, bylo by bezpředmětné zkoumat dodržení procesních postupů a práva na spravedlivý proces.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu