ECLI:CZ:US:2009:2.US.2502.08.1
sp. zn. II. ÚS 2502/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2007, č. j. 17 Co 383/2006-41, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2008, č. j. 28 Cdo 438/2008-53, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že byl dotčen ve svých základních právech obsažených ve čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále ve čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu stěžovatelova podání a k němu připojených listin vyplývají následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 3 C 1141/2005-22, zamítnul Okresní soud v Semilech žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byl Pozemkový fond České republiky povinen uzavřít s ním smlouvu o převodu konkrétně označených pozemků v katastrálním území Horní Rokytnice nad Jizerou, a to jako náhradu ve smyslu ust. §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Toto rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele rozsudkem nyní napadeným Krajský soud v Hradci Králové. Oba soudy shodně dovodily, že stěžovateli byly podle zákona o půdě platně postoupeny pohledávky oprávněných osob. Právo žalobce na převod náhradního pozemku ovšem zaniklo dnem 31. 12. 2005, a to v důsledku změny právní úpravy (zákona o půdě) nastolené zákonem č. 253/2003 Sb. Zakotvenou prekluzivní lhůtu přitom nestavilo ani uplatnění nároku u žalovaného Pozemkového fondu České republiky ani podání žaloby na nahrazení projevu vůle, ačkoliv k tomu došlo před 1. 1. 2006. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR (nyní napadeným usnesením) odmítl jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění uvedl, že řešenými právními otázkami se již zabýval, na příslušné své judikáty odkázal a uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu z nich vychází.
Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí. V ústavní stížnosti nejprve rozebral obsah ustanovení §33a zákona o půdě, z něhož dovozuje, že i jako postupník má postavení oprávněné osoby. Co se týče otázky zániku práva na převod náhradního pozemku, zdůrazňuje, že plnění stanovené lhůty zániku práva nezáviselo výlučně na jednání oprávněné osoby, ale i na činnosti Pozemkového fondu České republiky. Skutečnost, zda byl orgán státní správy činný či nikoliv, je tak rozhodující proto, zda právo bude prekludováno. Stěžovatel se proto domnívá, že k zániku jeho práva na převod náhradního pozemku nedošlo a dojít nemohlo, neboť jej včas a řádně uplatnil. Předmětná zákonná ustanovení jsou dle stěžovatele v rozporu s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry v právo. Připomíná také, že restituční zákonodárství bylo založeno na koncepci naturálních restitucí, které mají být před finanční kompenzací upřednostněny. K nepřípustnému omezení práv stěžovatele a nešetření jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny) došlo v důsledku nesprávné aplikace ust. §11 odst. 2 zákona o půdě a §33a zákona o půdě. Omezující interpretací práva byl stěžovatel zbaven nároku na převod náhradního pozemku, čímž došlo k zásahu do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. K porušení Úmluvy došlo nesprávným výkladem a aplikací uvedených ustanovení zákona o půdě.
Účastníci a vedlejší účastník řízení dostali možnost se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřit. Tohoto práva využil pouze Nejvyšší soud České republiky. Podle jeho názoru stěžovatel jen reprodukuje své argumenty vznášené již v řízení před obecnými soudy a snaží se jen docílit přezkumu své věci v další instanci. Připomíná, že předmětem dovolacího přezkumu byl potvrzující rozsudek odvolacího soudu, přičemž posouzení přípustnosti dovolání odpovídá ustálené soudní praxi. Ohledně merita věci odkázal dovolací soud na odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v Hradci Králové se k návrhu nevyjádřil a Pozemkový fond České republiky pouze sdělil, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Pod tímto zorným úhlem se také Ústavní soud věcí zabýval; dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem, ale i obecnými soudy opakovaně zmiňovaný a citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.). V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a neshledává důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyňal ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob, mezi něž patří také stěžovatel, tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Tento závěr je logickým vyústěním náhledu Ústavního soudu na povahu restitučního zákonodárství, které ze své povahy zmírňuje jen některé křivdy a má upřednostňovat přímé restituenty a jejich dědice.
Ve vztahu ke zkoumané věci je zřejmé, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav (proti skutkovým zjištěním ostatně stěžovatel ani ničeho nenamítá), na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Ve vztahu ke stěžovateli jakožto postupníkovi dle zákona o půdě je příslušné ustanovení téhož zákona upravující zánik nároku na převod (náhradního) pozemku účinné. Ze samotného pojmu prekluze vyplývá, že uplatnění nároku včetně podání žaloby u soudu prekluzívní lhůtu nestaví a nezabraňuje prekluzi nároku na převod pozemku. Nelze konečně nevidět, že stěžovatel nabyl svého práva dne 3. 10. 2005 (uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s ing. M. J.), resp. dne 1. 11. 2005 (uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s ing. F. K. a L. K.), tedy v době, kdy se poslední den lhůty (31. 12. 2005) pro domáhání se práva na převod pozemku již blížil a stěžovatel si musel být vědom rizikové povahy převodu a možných obtíží s uskutečněním svých představ. Nemohlo být tudíž rozhodnutími obecných soudů zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, ústavně garantovaného vlastnického práva, jakož nebyl ani dotčen princip ochrany oprávněné důvěry v právo a princip legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v dané věci byl pro rozhodnutí klíčový pojem prekluze nároku na převod pozemku interpretován a aplikován ústavně konformně a k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele nedošlo. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu