ECLI:CZ:US:2008:2.US.2515.07.1
sp. zn. II. ÚS 2515/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele A. Z., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 1. 2007 č. j. 2 VZV 9/2002-3229 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007 č. j. 3 To 34/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze byl podle §4 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve spojení s §47 odst. 7 a §348 odst. 2 trestního řádu, zamítnut návrh stěžovatele, kterým uplatnil své vlastnické právo k věcem zajištěným jako majetek obviněného Ing. R. K. a usnesením Vrchního soudu v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se, a na základě obsáhlého rozboru obsaženého v odůvodnění ústavní stížnosti vyvozuje, že v předmětné věci byly splněny podmínky dle §4 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, pro vyloučení věcí ze zajištění. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud přihlédl k obsahu výhrad vytýkaných stěžovatelem a poté, co přezkoumal napadená usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Předně nutno uvést, že hodnocení konkrétních skutečností té které věci, zda jsou okolnosti předvídané §4 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení pro vyloučení věcí již dány, což rozporuje stěžovatel, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu a jeho poslání zjevně vymyká.
Požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle přesvědčení Ústavního soudu do následující teze: nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry o existenci skutečností, které by důvodnost návrhu na vyloučení věci vážně zpochybňovaly, nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jinými slovy vyjádřeno, posouzení vlastních podmínek pro vyloučení věci ze zajištění je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu), přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně".
V projednávané věci rozhodující orgány veřejné moci dovodily, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, že legální podmínka absence zjištění "skutečností, které by důvodnost takového návrhu vážně zpochybňovaly" (tedy nejsou vážné pochybnosti o vlastnickém právu stěžovatele) není dána. Většina věcí, o kterých tvrdí stěžovatel, že jsou jeho vlastnictvím, byla zajištěna v kontejneru, který byl již naložen a předán k odeslání na Seychelské ostrovy. Z výsledků šetření policejního orgánu dle státního zástupce plyne, že na pokyn obviněného Ing. R. K. stěžovatel organizoval a zajišťoval převoz jeho majetku na Seychely; právě v souvislosti se snahou stěžovatele a dalších osob pomáhajících obviněnému Ing. R. K. odstranit jeho majetek postižený usnesením o zajištění z dosahu orgánů činných v trestním řízení a s pokusem odeslat jej na Seychely dle pokynů obviněného Ing. R. K. je stěžovatel trestně stíhán pro pomoc k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §10 odst. 1 písm. c) trestního řádu k §171 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel se taktéž měl prohlásit za zaměstnance obviněného Ing. R. K. již při výslechu dne 5. 12. 2002. Při výslechu dle vrchního soudu je sice v záhlaví jako zaměstnavatel stěžovatele zmíněna společnost DKR Invest Praha spol. s.r.o., ale nahlédnutím do výpisu obchodního rejstříku této společnosti bylo zjištěno, že obviněný Ing. R. K. je, s ohledem na své postavení jednatele (mající trvalý pobyt shodný se sídlem společnosti) a společníka s většinovým vkladem v této společnosti, osobou společnost ovládající. V rámci výpovědí měl stěžovatel rovněž detailně popisovat jednotlivé situace, ze kterých by bylo možné bez dalšího usoudit blízký vztah stěžovatele k obviněnému Ing. R. K., jeho majetku, zejména rodinnému domu v Černošicích. Sám stěžovatel měl uvést, že pomáhal paní K. zajišťovat provoz rodinného domu, jakož i to, že se staral o technický stav věcí obviněného Ing. R. K.
Závěr orgánů veřejné moci v ústavní stížností napadených usneseních, že ve světle zjištěných skutečností působí tvrzení stěžovatele o nemožnosti vyloučení přesunu zajištěných věcí na Seychelské ostrovy s cílem zajistit jejich užívání vlastníkem-stěžovatelem a vůbec realizace svobodného výkonu vlastnického práva jako nepravděpodobné, a proto přetrvává vážná pochybnost o tvrzení stěžovatele, že je vlastníkem jím vymezených zajištěných věcí, dle Ústavního soudu nespočívá na rozhodovacích důvodech, jež vykazují prvky libovůle. Takto učiněná rozhodnutí nejsou podle přesvědčení Ústavního soudu svévolnou aplikací práva, nýbrž důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěli státní zástupce, jakož i soud k jimi učiněným závěrům, které v intencích dikce "jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu" (§134 odst. 2 tr. řádu) rovněž řádně odůvodnily. Je namístě současně dodat, že o téže žádosti stěžovatele rozhodoval státní zástupce a soud již dříve.
Jak plyne ze shora uvedených skutečností, porušení práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu