Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.2000, sp. zn. II. ÚS 252/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 15/17 SbNU 109 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.252.99

sp. zn. II. ÚS 252/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. E. zastoupené JUDr. V. O. za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) M. S., 2) M. H., 3) A. D., 4) J. P.,zastoupeného JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999, č. j. 21 Co 260/98-192, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 1998, č. j. 4 C 759/94-113, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999, č. j. 21 Co 260/98-192, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 1998, č. j. 4 C 759/94-113, a tvrdí, že citovanými rozsudky obecných soudů byla porušena její práva, zakotvená v čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ke skutkovým okolnostem ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Benešově domáhala určení neplatnosti závětí zůstavitele M. M. ze dne 6. 6. 1990, 1. 6. 1991 a 12.1. 1992 s tím, že tyto závěti nebyly napsány vlastní rukou zůstavitele a navíc v době, kdy zůstavitel nebyl duševně zdráv. Duševní porucha zůstavitele, podle názoru stěžovatelky, se projevila jednak v obsahu závěti, když z formulací použitých zůstavitelem stěžovatelka dovozuje, že M. M. nechápal jejich účel i smysl a dále z počtu těchto závětí prý podle názoru stěžovatelky je možno dovodit psychickou nezpůsobilost zůstavitele k právním úkonům v době jejich vyhotovení. Stěžovatelka vytýká oběma soudům neúplnost důkazního řízení, které spočívá v odmítnutí návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování, zejména vypracováním nového revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a revizního posudku z oboru grafologie, jakož i předložením závětí p. K. a pečovatelskou smlouvou matky vedl. účastníka. Důkazy, které byly v pravomocně skončeném řízení oběma soudy provedeny, zejména pak znalecký posudek z oboru psychiatrie MUDr. K. a znalecký posudek MUDr. T., považuje navrhovatelka za nedostatečný a neprůkazný. Dne 9. 6. 1999 obdržel Ústavní soud doplňující podání stěžovatelky s přiloženými znaleckými posudky doc. MUDr. Ch. a prof. MUDr. Z., jakož i další korespondenci stěžovatelky ve věci zdravotního stavu zůstavitele. Doplnění ústavní stížnosti stěžovatelkou obdržel Ústavní soud i dne 22.10. 1999 a 3. 1. 2000. I tato doplnění obsahují různé listinné doklady a úvahy stěžovatelky o zdravotním stavu a způsobilosti zůstavitele k sepsání platné poslední vůle. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999 č. j. 21 Co 260/98-192, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil výrok pod I. prvostupňového soudu pokud tento rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatelky na určení, že závěti zůstavitele ze dne 6. 6. 1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 jsou neplatné, protože nejsou psány vlastní rukou zůstavitele a v době, kdy zůstavitel nebyl duševně zdráv. Odvolací soud doplnil dokazování, provedené soudem prvého stupně o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie a psychiatrie doc. MUDr. K. T., CSc., když tento znalec byl pověřen jak přezkoumáním znaleckého posudku MUDr. B. K. a s přihlédnutím k dalším skutečnostem tímto posudkem nereflektovaným, t. j. zda zůstavitel trpěl cukrovkou a požíval nebo měl požívat řadu léků, které mohly mít či měly vliv na duševní způsobilost a rozpoznávací schopnosti zůstavitele v době pořízení poslední vůle. Z obsahu cit. znaleckého posudku odvolací soud vyvodil, že léky užívané zůstavitelem neměly žádný nepříznivý vliv na schopnost zůstavitele sepsat právoplatnou závěť, když žádná z látek obsažených v předepsaných lécích nepůsobila změnu psychiky zůstavitele, neboť takováto změna by byla zcela jistě odborným lékařem zaznamenána a nevhodné léky by byly vyměněny za léky alternativní. Závěry obou znaleckých posudků se tak v podstatě ztotožňují v tvrzení, že u zůstavitele nešlo o duševní chorobu, která by mohla být překážkou pořízení platné závěti a z dostupné dokumentace nebylo ani možné prokázat chorobnou závislost na alkoholu či jiných návykových látkách. Rovněž léčba cukrovky a s tím spojené požívání inzulínu nemohly ovlivnit schopnost zůstavitele sepsat právoplatnou závěť. Oba tyto faktory, t. j. choroby M. M. a léky jim užívané neměly negativní vliv na jeho způsobilost k právním úkonům. Znalci byli v průběhu řízení vyslechnuti soudem a stěžovatelce tak bylo umožněno klást jim otázky a vyjádřit se k závěrům znaleckých posudků. Krajský soud tak při doplnění dokazování a hodnocení předchozích znaleckých posudků znalce z oboru písmoznalectví JUDr. J. H., Csc. a MUDr. K. K. vycházel ze souvislosti s prokázanými ostatními důkazy a dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba stěžovatelky není důvodná. Odvolací soud zdůraznil, že požadavek na zpracování revizních posudků stěžovatelkou nemá oporu ve výsledcích dosavadního dokazování, neboť závěry všech tří znaleckých posudků jsou jednoznačné a plně dostačující prokazatelným způsobem osvětlit skutkový stav věci, takže další důkaz navržený stěžovatelkou, zejména pak znalecký posudek ze zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, zaměřený na intenzitu závislosti zůstavitele na matce žalovaného je možné s ohledem na sílu a průkaznost ostatních důkazů považovat za nadbytečný. Tvrzení, že právě pečovatelka zůstavitele (matka vedl. účastníka) přinutila jmenovaného k sepsání závěti, datované dne 12. 1. 1992, když tento projev vůle by měl být učiněn nesvobodně a v rozporu s ustanovením §37 o. z., nemá podle názoru odvolacího soudu oporu v ostatních důkazech provedených v průběhu řízení, když pouhá domněnka či pravděpodobnost není schopna vyvrátit předložené důkazy založené na exaktním zjištění. Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje náležitosti předepsané jí přísl. ustanoveními zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není tedy důvod pro její odmítnutí, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedl. účastníku řízení. Od soudu prvého stupně si vyžádal zaslání přísl. spisu sp. zn. 4 C 759/94. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření zdůraznil, že napadený rozsudek byl vydán způsobem odpovídajícím ustanovení §132 a §211 o. s. ř. na základě důkazů provedených soudy obou stupňů. Právní zástupce stěžovatelky navrhl v závěru odvolacího řízení doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem z oboru klinické psychologie, navržení dalších důkazů však nebylo v průběhu odvolacího řízení zaznamenáno. V odpověď na námitku stěžovatelky ohledně neprovedení navrženého důkazu odkázal na znění odůvodnění jím vyneseného rozsudku. Vedl. účastník řízení - Ing. J. P. ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka sice tvrdí, že rozsudky obou obecných soudů byla porušena její práva zaručená v čl.1, čl. 3 odst. 3 Listiny, nijak tato práva nekonkretizuje a ani neuvádí, jaká jí byla způsobena újma na právech při uplatňování základních práv a svobod. Vedl. účastník nesouhlasí s hodnocením činnosti obecných soudů, provedeným stěžovatelkou a zdůrazňuje, že důkazy provedené v rámci skončeného řízení jsou zcela v souladu s právními závěry obou soudů, které jsou obsaženy v odůvodnění rozsudků. Pokud obecné soudy neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou, učinily tak v souladu s ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., neboť takové důkazy byly v souvislosti s výsledky provedeného dokazování vyhodnoceny jako nadbytečné. K ostatním tvrzením navrhovatelky pak poznamenává, že se jedná o tvrzení nepravdivá a urážlivá, která byla dostatečným způsobem vyvrácena již před soudem prvého stupně a nelze pominout skutečnost, že do doby úmrtí zůstavitele stěžovatelka neznala a ani nemohla znát konkrétní skutečnosti o zdravotním stavu zůstavitele, neboť do místa bydliště zůstavitele nejezdila. Ze všech těchto důvodů navrhuje vedl. účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 759/94, Ústavní soud zjistil, že zůstavitel (strýc stěžovatelky) zanechal dědice ze zákona v tzv. třetí dědické skupině (neteře a synovce) a závětního dědice J. P. Stěžovatelka, spolu s ostatními zákonnými dědici, v dědickém řízení namítala, že neuznává závěť ze dne 12. 1. 1992 za pravou a právoplatnou z toho důvodu, že zůstavitel nebyl k jejímu sepsání způsobilý, neboť nebyl duševně zdráv. V průběhu dědického řízení žalobci nezpochybňovali, že by právě tato závěť nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele a byla vynucena. Ze spisu tohoto soudu se rovněž podává, že návrh žalobců (včetně stěžovatelky) směřoval na určení, že závěti ze dne 6. 6. 1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 jsou neplatné, protože nejsou psány vlastní rukou zůstavitele a v době, kdy tento nebyl údajně duševně zdráv. Okresní soud proto v průběhu řízení k námitkám žalobců nechal vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie JUDr. J. H., ze kterého zjistil, že možnost padělání předmětných závětí je vyloučena, neboť podle zanechaných listinných dokladů, psaných vlastní rukou zůstavitele, je zcela vyloučeno pozměňování či padělání posledních vůlí, včetně jejich podpisu. Další znalecký posudek znalce MUDr. K. vyzněl rovněž v neprospěch tvrzení žalobců, když z přiložené lékařské dokumentace tento znalec nezjistil žádné příznaky, které by mohly svědčit o duševní chorobě či jiné duševní poruše, která by mohla snižovat způsobilost zůstavitele posoudit právní následky jeho úkonu nebo úkon ovládnout. Znalec rovněž konstatoval, že zůstavitel nebyl postižen ani tvrzenou poruchou intelektu. K osobě zůstavitele pouze konstatoval možnost ztížení vadou osobnosti (psychopatií), která se nyní nazývá smíšenou poruchou osobnosti, ale tato porucha byla rázu trvalého a léčbou tudíž neovlivnitelná a neměla vliv na nezpůsobilost zůstavitele k právním úkonům. Soud prvého stupně vycházeje ze zpráv ošetřujících lékařů, svědeckých výpovědí předložené lékařské dokumentace a závěrů citovaných znaleckých posudků, neshledal důvodnými návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování v souvislosti se zcela jednoznačnými závěry těchto posudků, když v tomto směru posuzoval jejich význam ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce doc. MUDr. T. CSc. z odvětví psychiatrie a klinické farmakologie, když tomuto znalci uložil jednak znovu prověřit závěry znaleckého posudku MUDr. K. a dále se vyjádřit k námitkám stěžovatelky, ohledně možného vlivu užívaných léčiv na způsobilost k právním úkonům stěžovatele v době pořízení závěti ze dne 12. 1. 1992. Závěr i tohoto posudku vyloučil možnost jednání stěžovatele pod vlivem hypoglikemie v lednu 1992 a schopnost sepsat právoplatnou závěť, ovlivněnou negativními dopady látek, obsažených v předepsaných léčivech. Krajský soud proto další doplnění dokazování, vypracováním požadovaných revizních znaleckých posudků stěžovatelkou jako nadbytečné, odmítl. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu tedy nepřísluší přehodnocovat důkazy těmito soudy provedené, to vše za situace, kdy Ústavní soud nezjistí porušení ústavnosti ze strany orgánů veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat do činnosti obecných soudů zrušením rozhodnutí těchto orgánů pouze tehdy, jsou-li právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatelka namítá v podané ústavní stížnosti porušení čl. 1 Listiny, garantující mimo jiné svobodu člověka, jeho rovnost v důstojnosti i právech, jakož i čl. 3 odst. 3 Listiny zaručující, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Navrhovatelka nezdůvodnila jak, resp. čím nebo kým měla být tato základní lidská práva porušena, neboť v další části ústavní stížnosti argumentuje shodně jako v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvého stupně, poukazem na údajnou neúplnost důkazního řízení, nesprávnost zhodnocení provedených důkazů a s tím související i vyvozené nesprávné právní závěry. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že soudy jsou povinny vyhovět návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly učiněny v průběhu občanskoprávního řízení. Ke způsobu stanovení znalce je soud veden především ustanovením §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci rozhodující soud je povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Obecné soudy jsou tak povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jí tvrzené skutečnosti ani zpochybnit závěry odborných znaleckých posudků. Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související i základní lidská práva a svobody. Znalecké posudky, zaslané Ústavnímu soudu v doplňujících podáních, jsou vypracovány na základě zadání stěžovatelky až v květnu a dubnu 1999, t. j. po době skončeného řízení. Navrhovatelka se zřejmě domnívá, že Ústavní soud je oprávněn znovu provádět dokazování a nahrazovat tak činnost obecných soudů. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje, neboť jak již bylo shora řečeno odborná zjištění ustanovených znalců byla k otázkám obecných soudů zcela jednoznačná, takže jak obecné soudy, tak ani Ústavní soud neshledává důvod, proč tyto odborné posudky zpochybnit, a to navíc v situaci, kdy stěžovatelka měla dostatek času a možnosti oponentní znalecké posudky předložit již v době konání občanskoprávního řízení. Ze zásady rovnosti stran je navíc zřejmé, že ustanovení znalce v konkrétním odborném problému je pouze záležitostí soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení citované zásady. Ústavní soud neshledal v průběhu řízení před obecnými soudy porušení tvrzených základních práv a svobod a je proto nucen ústavní stížnost zamítnout, aniž by se blíže zabýval důkazy přiloženými stěžovatelkou v doplňujících podáních (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. února 2000