ECLI:CZ:US:2011:2.US.2541.11.1
sp. zn. II. ÚS 2541/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s.r.o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011 č. j. 28 Cdo 3905/2009-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá s odkazem na porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Porušení tvrzených práv spatřuje ve skutečnosti, že dovolací soud neshledal otázku zásadního právního významu přesto, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou evidentně v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Za zásadní stěžovatelka považuje otázku, zda bylo reálné uskutečnit během 17ti měsíců exekuci, a tím zabránit nevymahatelnosti pohledávky z důvodu prohlášení konkurzu na majetek povinného. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že jde o otázku skutkovou. Je přesvědčena o tom, že soudy věc vyhodnotily po právní stránce nesprávně. Spokojily se s pouhým konstatováním průtahů a náhradu vzniklé majetkové újmy zamítly, aniž by svůj názor relevantně a přezkoumatelně zdůvodnily. Připomíná, že předmětem exekučního řízení byla částka 2.037.493,- Kč. Po vydání exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí dne 18. 9. 2002 soudem určený exekutor neučinil ve věci žádný úkon a v lednu 2004 byl na povinného prohlášen konkurz, čímž bylo exekuční řízení zmařeno a stěžovatelka v důsledku průtahů a nesprávného úředního postupu exekutora utrpěla majetkovou škodu, kterou by měl stát jako odpovědná osoba uhradit. Stěžovatelka spatřuje příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutora a vznikem škody ve skutečnosti, že postupem exekutora došlo ke vzniku průtahů, které byly příčinou nevymožení pohledávky. Poukazuje na to, že v konkurzu byl zpeněžen veškerý majetek povinného, z čehož vyplývá, že postižitelný majetek vlastnil a bylo jej možno exekučně postihnout.
Z obsahu napadeného usnesení bylo zjištěno, že Nejvyšší soud jím odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 1.049.623,74 Kč s přísl. úroky. Uvedenou žalobou se stěžovatelka domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup soudního exekutora, spočívající v jeho nečinnosti a průtazích. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána jedna ze tří zákonných podmínek, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem exekutora, neboť stěžovatelka neprokázala reálnou možnost vymožení a uhrazení pohledávky v době, kdy měla trvat nečinnost exekutora. Odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil, přičemž poukázal na to, že stěžovatelka netvrdila žádné rozhodné skutečnosti ohledně příčinné souvislosti ani v odvolání. Neoznačila konkrétní okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že v době po podání návrhu na nařízení exekuce do doby prohlášení konkurzu na majetek povinného existoval majetek, z něhož by bylo možno vymáhanou pohledávku uspokojit, a současně, že šlo o majetek, který již nebyl (nemohl být) zařazen do konkurzní podstaty. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou judikaturu, podle níž není otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody otázkou zásadního právního významu dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť jde o otázku skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti totiž spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Nad uvedený rámec se Nejvyšší soud dále podrobně vyjádřil k tvrzené nečinnosti soudního exekutora a dalším souvisejícím aspektům případu, které rovněž nevedou k závěru o důvodnosti podané žaloby.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 89 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení svého práva na spravedlivý proces. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce upřeno nebylo, neboť se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o žalobě o náhradu škody jí byl k dispozici opravný prostředek, který také využila, odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm uplatnila, se vypořádal.
Rovněž Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá, podrobně uvedl, z jakého důvodu odmítl stěžovatelčino dovolání. Přesvědčivě a v souladu se svojí judikaturou, na kterou odkázal, vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat za zásadně právně významné. Ostatně, nad tento základní rámec se i velmi podrobně a v souladu se svojí ustálenou praxí vyjádřil k věci, tj. k otázce průtahů v přezkoumávaném exekučním řízení, resp. k tvrzené nečinnosti soudního exekutora a dalším souvisejícím okolnostem případu. Jeho závěrům nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí nemá pro právní stránce zásadní význam a uvádí argumenty, pro něž je přesvědčena, že se soud měl jí vznesenou otázkou zabývat věcně, je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 181/95, III. ÚS 1987/11, dostupné na http.://nalus.usoud.cz), podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť toto přísluší právě Nejvyššímu soudu (srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb.). Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu a v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry přehodnocovat.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení tvrzených ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu