ECLI:CZ:US:2008:2.US.256.08.1
sp. zn. II. ÚS 256/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. S. zastoupeného JUDr. Václavem Králem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13.6.2007, č.j. 11 C 155/95-468, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1.11.2007, č.j. 23 Co 364/2007-485, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1. 11. 2007 č.j. 23 Co 364/2007-485, tj. rozhodnutí soudu odvolacího. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin je však patrné, že stěžovatel napadá i prvostupňové rozhodnutí. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou, navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 6. 2007 č.j. 11 C 155/95-468 určil, že otcem nezletilého A. B., nar. 21. 3. 1993 v Pardubicích z matky V. B., rozené S., je stěžovatel M. S., (výrok I.), nezletilého A. B. svěřil do výchovy matce (výrok II.), rozhodl o výši výživného a dlužném výživném (výroku III. až V.) a také o nákladech řízení účastníků, soudním poplatku a nákladech řízení státu (výrok VI. až VIII). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za otce dítěte se považuje podle §54 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození méně než 180 a více než 300 dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují. První podmínku pro určení otcovství podle citovaného ustanovení považoval soud za prokázanou, a to na základě výpovědi matky podpořené dalšími svědeckými výpověďmi. Pokud se jednalo o okolnosti, které by otcovství stěžovatele vylučovaly, nebyly zjištěny, neboť pro nedostatek součinnosti stěžovatele nebylo možno zpracovat znalecký posudek, který by mohl v tomto směru přinést poznatky. Trval-li stěžovatel na vypracování souběžných znaleckých posudků jak na území České republiky, tak na území Italské republiky, neshledal soud pak pro takový postup racionální důvody a označil to pouze za prodlužování sporu.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích částečným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. jako věcně správný potvrdil s tím, že o dalších výrocích po doplnění dokazování rozhodne v rozsudku konečném. Ve shodě se soudem I. stupně konstatoval, že stěžovatel neosvědčil ani neprokázal žádné závažné skutečnosti, které by jeho otcovství vylučovaly.
Částečný rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. V ní namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že obecné soudy odmítly provedení dvojí krevní zkoušky účastníků řízení, tj. krevní zkoušky provedené v České republice a v Itálii, a to i přesto, že byl ochoten matce a nezletilému uhradit náklady cesty. Obecné soudy dle jeho vyjádření návrh "ignorovaly" a rozhodly v jeho neprospěch, konstatujíce, že neunesl důkazní břemeno.
Stěžovatel rovněž zpochybňoval způsob hodnocení důkazů provedený obecnými soudy, konkrétně svědeckých výpovědí. Soud dle jeho názoru nevzal v úvahu, že některé výpovědi italských svědků byly "kontroverzní" a že ne všichni čeští svědci potvrdili známost mezi ním a matkou nezletilého.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze svého zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález IV. ÚS 244/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, str. 47).
Z tohoto hlediska postupu obou soudů, které po provedeném dokazování dospěly k závěru o naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §54 odst. 2 zákona o rodině pro určení stěžovatele otcem nezletilého, nelze cokoli vytknout. Pokud obecné soudy měly za prokázané, že stěžovatel je otcem nezletilého a toto své zjištění ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatele dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jejich zjištění znovu přehodnocovat. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí logicky, jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým skutkovým a právním závěrům, přičemž vzal v úvahu veškerá v konkrétní věci relevantní kritéria. Stejně tak odvolací soud, který se s jeho postupem i právními závěry ztotožnil, se pečlivě zabýval v odvolání uplatněnými výhradami stěžovatele k výpovědím svědků a jejich hodnocení ze strany nalézacího soudu, přičemž dospěl k závěru, že tyto nejsou způsobilé ovlivnit závěr o otcovství stěžovatele dle §54 zákona o rodině.
Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že stěžovatel neosvědčil ani neprokázal žádné závažné skutečnosti, které by jeho otcovství vylučovaly. Podle tradičního náhledu se v řízení o určení otcovství podle §54 zákona o rodině nejprve prokazuje, zda žalovaný muž souložil s matkou dítěte v kritické době. Teprve je-li soulož prokázána, je na žalovaném muži, aby dokazoval, že jeho otcovství vylučují závažné okolnosti, a právě k prokázání těchto okolností vylučujících mužovo otcovství se nařizuje znalecký posudek (krevní zkouška).
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 5. 2004 bylo již otcovství stěžovatele dříve určeno. V podaném odvolání stěžovatel změnil své dřívější stanovisko nepodrobit se odebrání vzorku krve a vyjadřoval připravenost podrobit se znaleckému dokazování na území České republiky. Krajský soud tedy přistoupil ke zrušení uvedeného rozsudku, přestože dosavadní skutkové i právní závěry nalézacího soudu ohledně předpokladů pro určení otcovství k nezletilému podle §54 zákona o rodině považoval za správné. Po zrušujícím rozhodnutí však stěžovatel opět odběr vzorku krve přes poučení o důkazním břemenu neumožnil a naopak trval na vypracování souběžných znaleckých posudků jak na území České republiky, tak na území Italské republiky. Jeho požadavek jako nepřípustný a hlavně nedůvodný obecné soudy správně odmítly. Slovy odvolacího soudu: "Je-li řízení vedeno na území České republiky, podle právního řádu České republiky, není žádného důvodu, proč by dokazování mělo být vedeno v Itálii."
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
J i ř í N y k o d ý m
předseda senátu