ECLI:CZ:US:2000:2.US.256.98
sp. zn. II. ÚS 256/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti A.R., zastoupeného advokátkou JUDr. B.H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 45 Ca 69/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 6. 1998, píše, že tuto stížnost podává proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 45 Ca 69/96, a tvrdí, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 45 Ca 69/96, kterým soud potvrdil rozhodnutí O.ú. P., byly porušeny čl. 1, 3 a 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
V rubrice včas podané stížnosti stěžovatel, patrně nedopatřením, označuje za odpůrce nikoli Krajský soud v Praze, ale "P.ú., O.ú. P.". V petitu pak se dožaduje, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze i rozhodnutí O.ú. P., ze dne 12. 3. 1996, čj. 4563/92, R X 3/96.
Stěžovatel uvádí, že nárok na vydání nemovitostí v kat. území S., z důvodu restituce uplatnil u O.ú. P., dne 7. 10. 1992. Uvádí, že "své oprávnění prokázal výpisem z pozemkové knihy, knihovní vložky číslo 21., a dále ze zemských desek č. 1286, ze kterých vyplývá vlastnické právo pro F.Z.L.". Ten zemřel již 22. 12. 1938. Zanechal potomky, zejm. také pana F.J.L., jehož dcerou byla L.L., provdaná R., matka stěžovatele. Oba již též zemřeli. F.J. L. zemřel v roce 1953, pí L.R. v roce 1952. Stěžovatel, pravnuk F.Z.L. (příjmení L. pod bodem II. stížnosti je zřejmě užito nesprávně), poznamenává, že prokázal své "čs. státní občanství". Na to navazuje slovy: "Tím bylo prokázáno, že bych byl oprávněnou osobou...".
Z obsahu bodu IV. ústavní stížnosti se podává, že pozemkový úřad i krajský soud vzaly za prokázané, že nemovitý zemědělský majetek pana F.Z.L. byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců a Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Pan "F.Z.L. měl ve sčítacím archu k 1. 12. 1930 zapsánu německou národnost".
Krajský soud, podle stěžovatele, "dospěl k závěru, že návrh na vydání předmětných nemovitostí je nutno posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a usoudil, že majetek nelze ani podle tohoto zákona vydat, neboť F.Z.L. nesplnil podmínku znovunabytí československého občanství". Ze stížnosti lze usoudit, že stěžovatel posuzování případu podle zákona č. 243/1992 Sb. nepokládá za důvodné.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Praze, který dovodil, že F.J.L. "nemá být oprávněnou osobou podle restitučního zákona", řečeno slovy stěžovatele (bod IV. ústavní stížnosti). Píše, mezi jiným, že kdo zemřel, nemůže nabývat ani pozbývat žádných práv. Nemůže též pozbýt občanství. Dále píše, že "konfiskační řízení, vedené jako správní řízení proti zemřelému, nemohlo mít jakékoli právní účinky, a jde tedy o akt nicotný. Kdo neexistuje, nemůže být subjektem žádných vztahů, tedy ani konfiskace, nemůže být subjektem správního řízení ani z hlediska procesního, ani z hlediska hmotněprávního" (bod VI. ústavní stížnosti).
Dále stěžovatel uvádí, že v daném případě byl "majetek jak v době vydání citovaných dekretů, tak i v době přechodu majetku na stát tzv. ležící pozůstalostí (hereditas iacens)". Podle ustanovení §547 obecného zákoníku občanského (o.z.o.) ze dne 1. 6. 1811 se na takovou pozůstalost, jak píše, hledí tak, jakoby byla dosud v "držení" zemřelého, ač "nepatří již zůstaviteli...", respektive "nenáleží již zůstaviteli", jak rovněž uvádí. Vycházeje z tohoto ustanovení dále usuzuje, že ležící pozůstalost "nebyla subjektem - fyzickou ani právnickou osobou. Z toho je patrné, že konfiskace nemohla být vůči ní vedena..." (bod VII. stížnosti).
Z ležící pozůstalosti, jak dovozuje (body VII. a IX. stížnosti), také nemohl "majetek" platnou konfiskací přejít na stát.
Stěžovatel polemizuje dále s tím, že nebylo třeba ani intabulace konfiskace do pozemkové knihy.
Ze shora uvedených důvodů dožaduje se stěžovatel zrušení rozhodnutí soudu i rozhodnutí správního orgánu, jež předcházelo (jak plyne z bodu VIII. stížnosti).
Ústavní soud zjistil skutkový stav ze spisu O.ú. P., jakož i ze spisu Krajského soudu v Praze. Zkoumal zevrubně právní názor stěžovatele i právní posouzení věci obecným soudem.
Ústavní soud shledal ze spisu O.ú. P., že v tomto spisu jsou shromážděny písemnosti mající vztah k pradědovi stěžovatele, panu F.Z.L., jakož i k několika dalším jeho příbuzným. Zjistil, že spisový materiál obsahuje vyhlášku ONV S., ze dne 19. 4. 1948 (č.l. 72), týkající se majetku v kat. území S., dále okresech R., K., jehož posledním vlastníkem - fyzickou osobou - byl pan F.Z. L.
Rozhodnutí O.ú. P., podle něhož stěžovateli "nevzniká vlastnictví" k nemovitostem v kat. území S. (v rozhodnutí specifikovaným), je obšírně odůvodněno. Je argumentováno, mezi jiným, také vyhláškou ONV v T., v K., jež byly vydány podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., ohledně nemovitostí, jež rovněž vlastnicky náležely panu F.Z.L. Pokud jde o nemovitosti, jejichž vydání je předmětem restitučního řízení, o něž jde, jejich přechod na stát je v rozhodnutí odůvodňován obšírně.
Jak Ústavní soud shledal, podle úsudku krajského soudu z důkazů provedených pozemkovým úřadem vyplynulo, že "předmětné nemovitosti přešly na stát z vlastnictví F.Z.L. konfiskací" (str. 2 rozsudku), podle názoru obecného soudu pozemkový úřad věc správně zhodnotil i po právní stránce (str. 4 rozsudku). Krajský soud dále uvedl, že "původní vlastník ztratil majetek konfiskací" (str. 5 rozsudku).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Podle názoru Ústavního soudu je, mj., předpokladem nároku na vydání nemovitosti (ať podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo podle speciálního zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.) vlastnické právo "osoby" k nemovitosti v době přechodu nemovitosti na stát. Jinými slovy, má-li vzniknout nárok na vydání z titulu restituce, je třeba, aby určitá osoba byla subjektem právního vztahu vlastnictví, jehož předmětem je nemovitost, v okamžiku, kdy došlo k právní skutečnosti, jíž přechází vlastnické právo k nemovitosti na stát. Jinak řečeno, má-li být úspěšné uplatnění nároku na vydání věci, je třeba, aby věc v době přechodu na stát (ust. §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) měla svého vlastníka.
To je patrno z dikce právních předpisů. Oprávněnou osobou je subjekt, "který ztratil majetek" (podle ust. zák. č. 243/1992 Sb.), respektive subjekt, "jehož půda, budovy" přešly na stát (podle ust. zák. č. 229/1991 Sb.).
Vlastnické vztahy v daném případě je nutno posuzovat podle práva platného v době, kdy mělo dojít k jeho přechodu na stát. V době úmrtí F.Z.L. (r. 1938) se, a to až do 31. 12. 1950, řídil přechod vlastnických práv v důsledku smrti (právo dědické), obecným zákoníkem občanským (o.z.o.) č. 946/1811 ř. z., ve znění pozdějších předpisů. Ratio legis restitučních zákonů, jejichž použití Ústavní soud v tomto případě posuzuje, spočívá ve vůli demokratického zákonodárce zmírnit majetkové křivdy vzniklé v důsledku aplikace některých zvláštních právních předpisů nebo v důsledku postupů, které neodpovídaly jeho představě o minimálních požadavcích právního státu.
Demokratickému zákonodárci proto v žádném případě nelze přičítat úmysl zpochybnit platnost, účinnost či běžné používání takového fundamentálního předpisu, jakým byl obecný zákoník občanský, který byl založen na principech civilního práva, které sdílely a v mnohém dosud sdílejí státy celé Evropy, včetně její západní části.
ÚI o.z.o. v oblasti dědického práva byla "ležící pozůstalost" - hereditas iacens. Šlo-li o hereditas iacens, na pozůstalost se hledělo "jako by dosud byla v držbě zemřelého" (ust. §547 věta třetí o.z.o.). Citované ustanovení o.z.o. zavádělo tak fikci držby, nikoli však fikci vlastnictví zemřelého subjektu. Zemřelý nebyl již vlastníkem pozůstalosti. Pozůstalost nepřešla ovšem ani na dědice (jeho právo nebylo soudem zjištěno a prohlášeno), dědic pozůstalost nenabyl. (R., F., S., J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Praha, 1936, díl III., str. 51-52).
O ležící pozůstalost šlo i v posuzovaném případě. O tom panuje mezi účastníky řízení shoda (bod VII. ústavní stížnosti, str. 6 rozsudku krajského soudu). Z tohoto důvodu pak, jak uvedeno, nemohl být F.Z. L., zemřelý v roce 1938, před účinností dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., po své smrti, poté, kdy dekret nabyl účinnosti, vlastníkem pozůstalosti, respektive vlastníkem nemovitostí, které přešly na stát (ať konfiskací či, jak uvádí stěžovatel sub. IX. stížnosti, bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb.).
Jak se tedy i ze slov stěžovatele sub. IX. stížnosti podává, nedošlo k přechodu ležící pozůstalosti na dědice. Ani dědic po F.Z. L nebyl proto v době přechodu věci na stát vlastníkem.
Nezbytnou podmínkou pro speciální právní nástupnictví podle ust. §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., zejména též dle písm. c), jehož se stěžovatel dovolává (bod III. stížnosti), je smrt osoby uvedené v odst. 1, "jejíž nemovitost přešla do vlastnictví státu", tedy osoby, která byla vlastníkem nemovitosti v době jejího přechodu na stát. Jinak řečeno, je splnění předpokladu vlastnictví subjektem uvedeným v odst. 1, od něhož nástupce uvedený v odst. 2 svůj nárok odvozuje, nezbytné k tomu, aby nástupce byl oprávněnou osobou, aby mu vznikl nárok na vydání.
Z těchto právních úvah vycházel Ústavní soud již v dřívějších nálezech, zejména též v nálezu II. ÚS 171/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 70, zejm. str. 196-197).
Za daného stavu věci nelze kohokoli z potomků F.Z.L. pokládat za oprávněnou osobu. Nemůže jí být ani stěžovatel. Proto nebylo možno ústavní stížnosti přisvědčit.
Ústavní soud byl z důvodů shora uvedených nucen odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Učinil tak podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle zákona takto rozhodl mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu