ECLI:CZ:US:2002:2.US.257.2000
sp. zn. II. ÚS 257/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2000, č.j. 53 Co 602/99-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně pak čl. 11 odst. 2 věta první a druhá a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 15 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá následující skutkový stav věci. Právní předchůdkyně stěžovatele se v řízení před obecnými soudy domáhala uspokojení svého restitučního nároku, konkrétně uložení povinnosti žalovanému (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) - obci hl. m. Praze, uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 10 po velmi rozsáhlém dokazování dospěl ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 1999, č.j. 21 C 217/98 - 115, k výroku a závěru, že návrhu lze vyhovět jen co do dvou ideálních třetin předmětných nemovitostí, zatímco co do zbývající jedné třetiny je třeba návrh zamítnout. Ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolací soud uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S ohledem na obsah námitky v ústavní stížnosti je třeba uvést, že obecné soudy ve vztahu k zamítavé části jejich výroku dospěly k závěru, že u právní předchůdkyně stěžovatele nelze dovodit žádný z příbuzenských vztahů ke zbylému třetímu z původních spoluvlastníků předmětných nemovitostí tak, jak jsou uvedeny v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a nejde ani o žádného z původních spoluvlastníků, tedy původních oprávněných osob ve smyslu §3 odst. 1 citovaného zákona. Protože smyslem restitucí je "obnovit" vlastnická práva k věcem těm osobám, jímž byla v minulosti určitým způsobem státem odňata, a obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo dříve (tj. před odnětím) skutečně náleželo, nemůže se tzv. prvotně oprávněným osobám (§3 odst. 1 cit. zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci. Bylo-li proto původně (spolu)vlastníků věci více, je "věcí" třeba rozumět vždy jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Tzv. "odvozené" oprávněné osoby (§3 odst. 4 cit. zákona) totiž mohou - logicky vzato - vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od nichž ony svá práva na vydání věci odvozují. Nemůže se jim tedy dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá, ať podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže "přirůst"podíl po jiném ze spoluvlastníků, který zemřel a nezanechal osob uvedených v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., či tyto osoby nárok na vydání věci (tj. spoluvlastnického podílu jejich právního předchůdce) neuplatnily. Podal - li výzvu k vydání věci jen některý ze spoluoprávněných (lhostejno přitom, zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného "přirůstá" (§5 odst. 1 i.f. cit. zákona) ostatním spoluoprávněným, jež vydání požadují, rovným dílem. Je ovšem nezbytné, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni. Lze sice konstatovat, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. (stejně jako zákona č. 403/1990 Sb.) bylo urychlené zajištění stability vlastnických vztahů zejména k nemovitostem a navrácení do soukromého sektoru toho, co bylo způsoby v citovaném zákoně vyjmenovanými státem odňato (při vědomí nevhodnosti vytváření případného spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných), na straně druhé to však nemůže znamenat, že by oprávněným osobám mělo být vydáváno více, než jim bylo (ať jim osobně, ať jejich právním předchůdcům) odňato, nebo že by věci (podíly na nich) měly být vydávány tomu, komu v minulosti odňaty nebyly (srov. R 32/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR).
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1713/2000, bylo Ústavním soudem zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo dovolacím soudem jako nepřípustné odmítnuto.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení, když se stejně jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatě domnívá, že právní nástupkyni jednoho z původních podílových spoluvlastníků a následně tedy stěžovateli je třeba vydat věc celou, tedy i zbývající podíl třetího spoluvlastníka a nelze tedy pojem "věci celé" (§5 odst. 1 i.f. cit. zákona) chápat jen ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu. Obdobně jako před obecnými soudy pak stěžovatel argumentuje nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 245/95, a sp. zn. I. ÚS 340/96.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu 53 Co Městského soudu v Praze odkázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nedomnívá, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a naopak uvádí na podporu správnosti závěrů obecných soudů nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 360/99.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitku již uplatněnou v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí a také před ním soud prvního stupně. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a odvolací soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděné v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Nelze považovat za porušení základních práva stěžovatele, jestliže jeho návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Ústavní soud dále konstatuje, že ke sporné problematice se již vyjádřil v zamítavém nálezu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, či obdobně v usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, a od tam uvedených závěrů nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzovaném případu. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích uvedl, že při vydávání restituovaných nemovitostí je - v souladu s judikaturou obecných soudů - namístě rozumět "věcí celou" i spoluvlastnický podíl. Ustanovení §5 odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 2 téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle §3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci, sp. zn. I. ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni (srov. také Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 113, str. 135).
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu