ECLI:CZ:US:2019:2.US.2583.19.1
sp. zn. II. ÚS 2583/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Jestřábí 974, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 6. 2019, č. j. 0 Nt 21019/2019-13, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 6. 2019, č. j. 58 To 2/2019-28, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
2. Stěžovatel je stíhán pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele na základě nyní napadeného usnesení do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.
3. Stěžovatel bez bližšího rozvedení namítá, že vazba na něj mohla být uvalena pouze kvůli jeho obvinění pro přečin vydírání, kdy vydíral manželku k přiznání nevěry. Manželka však následně nevěru přiznala, stěžovatel tedy nemá důvod trestný čin opakovat či jej dokonat, a proto nebyly dány zákonné podmínky pro jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Stěžovatel na manželce získal požadovanou informaci, neměl o ní pochybnosti, a tedy odpadl i důvod k možnému opakování jeho chování. Stejně tak nemohlo dojít k opakování chování stěžovatele, které naplňovalo znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) a d) tr. zákoníku. Stěžovatelova rodina s ním přerušila veškeré styky a z jeho jednání tak nemohl mít již nikdo strach, neboť stěžovatel s rodinnými příslušníky není v kontaktu. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
6. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení okresního a následně i krajského soudu dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodňují, že s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, je nutné na stěžovatele uvalit vazbu, neboť v době rozhodování nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. K tíži stěžovatele svědčí, že u něj absentuje náhled na závadnost jeho jednání, které částečně doznává. Stěžovatel si evidentně neuvědomuje škodlivost svého jednání, případně tuto škodlivost vědomě popírá. Z nashromážděného důkazního materiálu je navíc patrná jistá gradace jednání stěžovatele, což jen zesiluje obavu z důvodu pokračování, resp. opakování trestné činnosti (srov. zejm. odst. 8 - 9 napadeného usnesení okresního soudu). Stejně tak se okresní soud dostatečně a přesvědčivě vypořádal i s možností nahrazení vazby jinými instituty, pročež ale dospěl k závěru, že v daném případě by tyto instituty nedokázaly nahradit účel vazby (odst. 5 napadeného usnesení okresního soudu).
8. Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je sice bezpochyby rozhodnutím, které zasahuje do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 a §68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 11. 6. 2019, což dále ještě umocňuje zmíněný zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených ustanovením §72a tr. ř.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné zásadnější pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv věcně přehodnocovat.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu