ECLI:CZ:US:2015:2.US.259.15.1
sp. zn. II. ÚS 259/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ILV-energy, s. r. o., se sídlem Příchovice 275, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 9 Afs 133/2013-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 15 Af 167/2011-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí týkajících se srážky "solárního odvodu" provedené podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy platném znění. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, když především konstatoval, že stěžovatelem namítaný likvidační efekt solárního odvodu nebylo možno namítat postupem podle ustanovení §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), tj. formou stížnosti poplatníka na postup plátce daně. V této souvislosti uvedl, že pokud stěžovatel považoval solární odvod za nepřiměřený, tj. měl na něj jako na poplatníka likvidační dopad (či "rdousící efekt"), měl své výtky uplatnit v řízení před správcem daně a pokud tak neučinil, nelze jeho námitky přezkoumávat ve správním soudnictví.
2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní práva zaručená především v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že orgány finanční správy a následně i krajský soud a Nejvyšší správní soud nerespektovaly Ústavním soudem danou "záruku" k dodržování práv provozovatele solární elektrárny, když se vůbec nezabývaly namítanými likvidačními účinky solární daně a celkovou ekonomickou situací daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže a takový postoj ani nezdůvodnily (nelze jej proto ani soudem přezkoumat). Stěžovatel totiž má za to, že po skutečném a objektivním posouzení dopadu solárního odvodu na jeho osobu dojdou správní orgány k závěru, že je u stěžovatele "rdousící efekt" vyvolán a že je zavedením daně porušena patnáctiletá doba prosté návratnosti jeho investice.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry obecných soudů o nemožnosti prokazovaní likvidačních účinků solárního odvodu skrze stížnost na postup plátce daně dle ustanovení §237 daňového řádu, jak v předchozím řízení stěžovatel činil.
6. Ústavní soud pro stručnost připomíná, že se touto otázkou podrobněji zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž řešil typově obdobný případ jako nyní projednávanou věc, kdy posuzoval, zda není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (a též další judikaturou Ústavního soudu) současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat "rdousící efekt" "solárního odvodu" na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení §237 daňového řádu, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".
7. V tomto rozhodnutí Ústavní soud také zdůraznil, že v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat pouze postup plátce daně z hlediska dodržení zákonných norem. Neboli v případech solárního odvodu zhodnotit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon přitom z hlediska osvobození od "solárního odvodu" v ustanovení §7d, účinném do 29. 5. 2012, stanovil, že "od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí." Další výjimky ze "solárního odvodu", na základě kterých by byl poplatník, respektive plátce odvodu, své zákonné povinnosti zproštěn, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval, což ostatně zmínil Ústavní soud již v nálezu Pl. ÚS 17/11. Za této situace tedy institut stížnosti na postup plátce daně neumožňoval individuální přístup k dotčeným výrobcům elektřiny ze slunečního záření zasažených "rdousícím efektem", neboť zákon nepředvídal možnost neplacení solárního odvodu z důvodu masivního zásahu do majetkové podstaty poplatníka. Opačný výklad by byl ve značném rozporu s dikcí příslušných ustanovení daňového řádu a ve své podstatě by překračoval meze akceptovatelné interpretace právních norem. Takto by soudní moc (včetně Ústavního soudu) dávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným, přičemž nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace, nemůže být ospravedlněna ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Jeho apel na případné zhodnocení "rdousícího efektu" na provozovatele fotovoltaických elektráren tak nemůže být chápán jako výzva soudní moci k "ohýbání" a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by v některých případech umožňovala zohlednit skutečnost, že "solární odvod" má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§259 daňového řádu). Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná.
8. Dále Ústavní soud vyzdvihl, že "solární odvod" lze zajisté považovat za daň či poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, přičemž z hlediska ústavnosti jeho výběru je klíčové, zda byl vybrán na základě a v souladu se zákonem, což v těchto typových případech bylo (viz také výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Podobně odmítl porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož se navíc lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které ho provádějí. Ke garanci patnáctileté návratnosti předmětné investice pak Ústavní soud uvedl, že tato garance neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci tak není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob.
9. Zároveň Ústavní soud zopakoval, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi "solárním odvodem", který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. Zdůraznil však, že do této fáze případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem. Odmítl tak i námitky týkající se narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, stejně jako námitku denegatio iustitiae. Současný postup obecných soudů a daňových úřadů neshledal ani svévolným, a proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.
10. Ústavní soud po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal, že by se tento případ jakkoliv výrazněji odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem rozhodnutých (viz také například usnesení sp. zn. II. ÚS 2238/14 ze dne 27. 1. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3284/14 ze dne 27. 1. 2015), a proto na jejich odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Veškeré argumenty stěžovatele týkající se samotné podstaty solárního odvodu i možností, které mu právní řád nabízí k přezkumu, zda dotčený odvod nemá na poplatníka "likvidační efekt", byly totiž v těchto rozhodnutích náležitě objasněny a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry jakkoli přehodnocovat. Je přitom třeba zdůraznit, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a je závazný i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, respektive ty jeho části, jež obsahují nosné důvody pro konečné rozhodnutí [srov. za všechny nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)].
11. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že nadále platí jeho výzva veřejné správě, aby pečlivě a průběžně analyzovala rámcové podmínky hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření a v případě, že by se taková nutnost objevila, tj. v těch případech, v nichž je vskutku odůvodněné, aby byl případný likvidační efekt "solárního odvodu" eliminován, včas reagovala vydáním adekvátního rozhodnutí. Daňová exekutiva přitom má možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků různými prostředky, a to při posouzení celkové ekonomické situace daňového subjektu se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech daních (srov. totožně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014-55).
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu