ECLI:CZ:US:2008:2.US.2616.07.1
sp. zn. II. ÚS 2616/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele Š. R. Š., s. r. o., IČ: 46348077, se sídlem Praha-západ, Horoměřice č. p. 455, zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem, se sídlem Ostrava, Kosmova 20, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 1 Afs 29/2007, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 6 Ca 121/2004, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství v Praze, Žitná 12, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení platebního výměru č.990000547 Finančního úřadu Praha-západ ze dne 12. 4. 1999, č. j. 33264/99/060960/4841, rozhodnutí téhož úřadu ze dne 15. 9. 2003, č. j. 33264/99/060960/4841, a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 3. 3. 2004, č. j. 1393/04-150. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Stěžovatel jako prodávající uzavřel dne 24. 4. 1995 kupní smlouvu, podle níž prodal pozemky v katastrálním území Horoměřice za kupní cenu 39.177.226,71 Kč. Kupní smlouva byla vkladována 17. 8. 1995 s účinky vkladu ke dni 25. 4. 1995. Dne 10. 8. 1998 mu byla doručena výzva č. 980002034 Finančního úřadu Praha západ ze dne 5. 8. 1998, č. j. 99213/98/060960/4841 3094, k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí. Doručení výzvy je doloženo duplikátem doručenky, který správce daně vyžádal proto, že její originál mu nebyl zaslán. Stěžovatel však tvrdí, že mu výzva doručena nebyla. Namítal, že podpis jednatele společnosti na doručence je falšován, a poukázal též na nesrovnalosti v čísle jednacím na platebním výměru, kde je uvedeno dvojí koncové číslo, a sice 4841 a perem dopisované číslo 3094, na doručence pak číslo 3172. Dne 12. 4. 1999 vydal pod č. j. 33264/99/060960/4841 Finanční úřad Praha západ platební výměr č. 990000547. První pokus o jeho doručení stěžovateli se uskutečnil dne 17. 4. 1999; jelikož nebyl zastižen, byla zásilka dne 18. 4. 1999 uložena na poště. Jako nevyzvednutá byla vrácena odesilateli, který se uvedený platební výměr pokoušel opakovaně doručit dne 29. 5. 1999. Protože stěžovatel opět nebyl zastižen, byla zásilka uložena s datem 30. 5. 1999 na poště, a po marném uplynutí úložní doby vrácena odesilateli. Za tohoto stavu vycházel Finanční úřad Praha západ z fikce doručení podle §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, s tím, že datem doručení byl den 15. 6. 1999.
Dne 1. 7. 2003 byla zástupci stěžovatele vydána ověřená kopie uvedeného platebního výměru. Ten poté zpochybnil platnost doručení výzvy k daňovému přiznání s odůvodněním uvedeným shora, a dále zpochybnil fikci doručení platebního výměru a namítal, že na doručence uložené dne 18. 4. 1999 i na doručence uložené dne 30. 5. 1999 je uvedeno jiné číslo jednací, než na originále platebního výměru. Rozdíl byl opět v koncovém čtyřčíslí. Na originále platebního výměru je poslední čtyřčíslí 4841, na doručence uložené 18. 4. 1999 a uložené 30. 5. 1999 čtyřčíslí 4355. Poté, co takto zpochybnil doručení uvedeného platebního výměru, podal proti němu odvolání (k poštovní přepravě předáno dne 16. 7. 2003), které bylo Finančnímu úřadu Praha západ doručeno 18. 7. 2003. Odvolání bylo Finančním ředitelstvím v Praze zamítnuto jako podané opožděně. Proti tomuto rozhodnutí pak byla podána žaloba, která byla zamítnuta rozhodnutím Městského soudu v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem, jenž je rovněž napaden projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje výhrady, které v předchozích řízeních uplatnil před obecnými soudy a před tím v daňovém řízení. Správním soudům vytýká, že se odmítly zabývat jeho námitkou, podle níž správce daně ani Finanční ředitelství v Praze neprokázaly doručení platebního výměru ze dne 12. 4. 1999. Finanční úřad neprovedl jím navržené důkazy, jimiž chtěl prokázat nedoručení uvedeného platebního výměru. Vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, pokud se stejně jako Městský soud v Praze odmítl zabývat jeho dalšími námitkami směřujícími k prokázání nesplnění podmínek fikce doručení s odůvodněním, že tyto námitky uplatnil až po lhůtě k podání žaloby, přičemž rozšiřování důvodů odvolání po uplynutí lhůty k podání odvolání je nepřípustné. Uvedl, že tyto námitky, které uplatnil až při jednání před soudem dne 13. 6. 2006, ve skutečnosti nebyly rozšířením původních v žalobě uplatněných výhrad, ale šlo pouze o upřesnění námitky vznesené již v písemném vyhotovení žaloby, ve které tvrdil neprokázání doručení předmětných rozhodnutí.
Ústavní soud si opatřil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 Ca 121/2004, a spis Finančního ředitelství v Praze. Dále si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zopakoval svoji argumentaci podrobně rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec této argumentace nic nového neuvedl.
Městský soud v Praze se rovněž odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce, že se věcně nezabýval výhradami stěžovatele, které uplatnil až v průběhu řízení a po uplynutí lhůty pro podání žaloby, uvedl, že vycházel ze zásady koncentrace řízení, kdy nejen podání žaloby, ale i vymezení žalobních důvodů musí být učiněno ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
Finanční ředitelství v Praze se omezilo na konstatování, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími obou soudů, a pokud jde o námitky stěžovatele směřující k délce lhůty, ve které byla zásilka poštou uložena, považuje tyto za opožděně podané se stejnou argumentací, jakou uvedl Městský soud v Praze.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnil před obecnými soudy a ve správním řízení, a s nimž se zejména obecné soudy plně vypořádaly. Jak bylo uvedeno, úkolem Ústavního soudu není vykládat podústavní právo, což se týká i procesních předpisů. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v jeho tvrzení, že mu nebyla doručena výzva k daňovému přiznání k dani z převodu nemovitostí a - a to zejména - daňový výměr, protože v jeho případě nebyly splněny podmínky pro naplnění fikce doručení. Původně se jeho námitky omezovaly pouze na nesrovnalosti v čísle jednacím uvedeném na platebním výměru a na obou doručenkách, jimiž je dokladována fikce doručení. Městským soudem v Praze bylo provedeno podrobné dokazování ohledně způsobu číselného označení jednotlivých rozhodnutí vydaných finančními úřady. Soud zjistil, že každé rozhodnutí je bezpečně identifikováno číslem, které předchází označení roku. V daném případě šlo o číslo 33264 a pod tímto číslem nemohla být v roce 1999 zapsána jiná věc, než právě předmětný platební výměr. O tomto závěru s ohledem na provedené dokazování nemá Ústavní soud pochybnosti.
Pokud jde o námitku uplatněnou stěžovatelem až při jednání před Městským soudem v Praze dne 13. 6. 2006, kterou nově zpochybňoval fikci doručení formálními vadami procesu uložení poštovní zásilky, ani zde není prostor pro uplatnění derogační pravomoci Ústavního soudu. Podmínky koncentrace řízení nejsou v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Pokud tedy obecné soudy nepřihlížely k námitkám vzneseným po stanovené lhůtě pro jejich řádné uplatnění v řízení, postupovaly správně. Naopak by se dopustily porušení práva na spravedlivý proces, kdyby k této podmínce, pokud je procesními předpisy stanovena, nepřihlédly.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu