ECLI:CZ:US:2002:2.US.263.01
sp. zn. II. ÚS 263/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupené JUDr. Z. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 č.j. 22 Ca 342/2000-27 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Prostějově ze dne 5.11.1996 č.j. PÚ 2239/92/96-To/3-361 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podáním předaným k poštovní přepravě 30.4.2001 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 č.j. 22 Ca 342/2000-27 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Prostějově ze dne 5.11.1996 č.j. PÚ 2239/92/96-To/3-361, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti na vydání specifikovaných nemovitostí. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím orgánu veřejné správy a krajský soud jako obecný soud a orgán veřejné moci upřel jejímu právu ochranu, resp. ochranu deklarovanou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") neposkytl. Tvrdila, že správní orgán se nedostatečně vypořádal se skutečností, že plná moc ze dne 20.10.1947, kterou spolu s manželem podepsala v souvislosti se žádostí o přidělení půdy, je právně neúčinná, neboť se jí v podstatě dopředu vzdávali svých práv. Tento názor - podle stěžovatelky - vyplývá ze skutečnosti, že ke dni podpisu plné moci nebyla spolu s manželem vlastníkem žádných nemovitostí, které jsou uvedeny v plné moci. Teprve dne 28.6.1948 byla uzavřena s Fondem národní obnovy mimosoudní dohoda, v jejímž rámci Fond uznal neplatnost majetkoprávního převodu na N. a došlo k vrácení nemovitostí, a to až intabulací v roce 1949. Pokud pozemkový úřad zamítl její žádost o vydání nemovitostí s odůvodněním, že restituční titul není dán, porušil tím nejen ust. §6 odst. 1 písm. o), p), r) zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ale také ust. §9 tohoto zákona. Podle jejího přesvědčení může pozemkový úřad podle citovaného ustanovení rozhodnout pouze způsobem zde předpokládaným, přičemž zákon č. 229/1991 Sb. formu rozhodnutí "zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí" nezná. Je proto zcela nepochybné, že správní orgán svým rozhodnutím porušil ust. §3 odst. 1 a 4 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Krajský soud v Ostravě poukázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na to, že stěžovatelka chápe své právo na spravedlivý proces pouze jako proces, v němž je účastník se svým nárokem úspěšný. Uvedl, že stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek jako soud čtvrté instance a odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není tento soud nadřízen obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Okresní úřad v Prostějově, okresní pozemkový úřad, zdůraznil, že při rozhodování ve věci nároku na vydání nemovitostí vycházel z přesného znění dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.,o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, když v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. b) dala stěžovatelka se svým manželem své nemovitosti k dispozici Národnímu pozemkovému fondu v souvislosti s přidělením usedlosti. Proto nelze tento postup v žádném případě posoudit podle §6 odst. 1 písm. o), p, a r) zákona č. 229/1991 Sb.
Okresní úřad v Prostějově, finanční referát, jako vedlejší účastník, konstatoval, že stěžovatelka s manželem dali předmětné nemovitosti k dispozici státu podle §2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., tudíž se v tomto případě nejedná o přechod nemovitostí do vlastnictví státu podle §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a proto považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou.
Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika existence restitučního titulu podle zákona č. 229/1991 Sb. Sama stěžovatelka současně poukazuje na tři restituční tituly podle §6 odst. 1 písm. o), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb., tj. znárodnění nebo zestátnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, převzetí nemovitostí bez právního důvodu a politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Pozemkový úřad ani soud žádný z těchto restitučních titulů neshledaly. Přitom Krajský soud v Ostravě přesvědčivě vyvrátil mylné stanovisko stěžovatelky ohledně důsledků restituce majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Ústavní soud dodává, že smyslem restitučních předpisů vydaných v 90. letech byla náprava způsobených křivd. V daném případě by však nebylo možné uvažovat o křivdě, protože odevzdání tzv. vnitrostátních nemovitostí bylo předpokladem pro přidělení jiných nemovitostí. Provedenou "směnou" nemovitostí tak původním vlastníkům žádná křivda nevznikla.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentací stěžovatelky ohledně formulace enunciátu rozhodnutí pozemkového úřadu. Podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodne, nedojde-li k dohodě o vydání nemovitostí, pozemkový úřad o vlastnictví oprávněné osoby. byť se v praxi obecných soudů prosadilo stanovisko, že pozemkový úřad by měl negativně rozhodovat o vlastnictví k nemovitosti a nikoliv o tom, že se nárok zamítá (srov. R 1/1995), z hlediska ústavně konformní interpretace považuje Ústavní soud výrok o zamítnutí nároku nikoliv za pouhé procesní rozhodnutí (a to i přes nesprávné poučení o opravném prostředku), ale též za hmotněprávní negativní rozhodnutí o neexistenci vlastnického práva navrhovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5.listopadu 2002
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu