ECLI:CZ:US:1998:2.US.263.96
sp. zn. II. ÚS 263/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti B. J. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6.
1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, vydanému v návaznosti na
rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově
Hradci ze dne 25.1. 1996, č.j. : PÚ 344/96-12/STE.
Ve svém návrhu stěžovatelka uvádí, že v roce 1992 podala jako
oprávněná osoba výzvu podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, na vydání věcí, mimo jiné pozemků p.č. dle PK
858, 83 a 1089, nyní dle katastru nemovitostí p.č. 190, 862/1,
862/2, 862/3, 105 a 206 vše v k.ú. H. P.. Povinnými osobami jsou
: Zemědělské družstvo v H. P., Obec H. P. a Tělovýchovná jednota
Sokol H. P..
Původními vlastníky požadovaných nemovitostí byli rodiče
stěžovatelky, kteří je získali v r.1946 jako příděl. Na stát
nemovitosti přešly bezúplatným darováním v r. 1974.
Jak pozemkový úřad tak i krajský soud rozhodly o návrhu
stěžovatelky tak, že požadované nemovitosti nemohou být na základě
zák.č. 229/1991 Sb. vydány, neboť jsou zastavěny. S tímto výrokem
stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že oběma rozhodnutími došlo
k porušení čl. 10 Ústavy a čl.11 odst.1 Listiny základních práv
a svobod ( dále jen "Listina"), když uvádí, že citovaná rozhodnutí
byla vydána v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb.
Hlavní pochybení soudu a pozemkového úřadu spatřuje
navrhovatelka v tom, že v průběhu restitučního řízení nebylo
zkoumáno, zda na stavby stojící na sporných pozemcích bylo vydáno
stavební povolení a soud se nezabýval námitkou, kdy bylo započato
s jejich stavbami. Stěžovatelka dovozuje, že v případě vydání
stavebního povolení nemůže žádná stavba bránit navrácení pozemku,
a to za situace, kdy jak fotbalové hřiště, tak i montovaná hala
byly vybudovány na pozemcích dlouho předtím, než byly právními
předchůdci stěžovatelky darovány státu.
V souvislosti s odůvodněním napadeného rozhodnutí
stěžovatelka tvrdí, že posouzení Stavebního úřadu v Jinřichově
Hradci, ohledně návaznosti p.č. 862/1 na pozemek zastavěný
sportovním hřištěm, je nepravdivé a odporuje skutečnosti
zakreslené v geometrických plánech. Stěžovatelka z těchto důvodů
navrhuje, aby obě rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena
a současně žádá, aby ji byla v souladu s ustanovením §62 odst.3
(pozn. Ústavního soudu : správně odst.4) zák.č. 182/1993 Sb.
přiznána náhrada hotových výdajů a nákladů právního zastoupení.
Ústavní soud konstatoval, že není důvod k odmítnutí ústavní
stížnosti podle §43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. a vyžádal si
k podanému návrhu vyjádření účastníka a vedlejších účastníků
řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení
uvedl, že právní názor stěžovatelky na to, co lze chápat pod
pojmem zastavěný pozemek, není správný, neboť pro posouzení
zastavěnosti pozemku je rozhodné, zda se na něm nachází stavba.
Nezbytnost vydání řádného stavebního povolení ke stavbě, při
posouzení zastavěnosti pozemku, pak nelze dovodit ani z ustanovení
§11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění, ani
z jiného extenzivního výkladu citované právní normy.
Při zastavěnosti pozemku, uvádí krajský soud, vychází
současná judikatura výhradně z faktického stavu, tj. existence či
neexistence stavby na konkrétním pozemku, přičemž není rozhodné
vydání stavebního povolení ke stavbě, tato okolnost totiž nečiní
pozemek zastavěným.
Krajský soud nesouhlasí rovněž s tvrzením stěžovatelky, že se
soud v průběhu řízení nezabýval problematikou zastavěnosti
jednotlivých pozemků a odkazuje na, v odůvodnění rozhodnutí
výslovně citovaná, stavební a kolaudační rozhodnutí. Stavbou
montované haly se pak zabýval příslušný orgán státní správy ve
smyslu §104 zák.č. 50 /1976 Sb.
Podle názoru krajského soudu v případě sportovního zařízení
zřízeného na požadovaném pozemku nelze tento pozemek vydat
z důvodu ustanovení §11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb., neboť
sama existence takového zařízení, bez ohledu na to, zda bylo pro
zřízení stavby vydáno řádné stavební povolení, brání jeho vydání.
Krajský soud dále dovozuje, že u sportovního hřiště je rozhodné,
zda bylo zřízeno za podmínek §11 odst.1 písm.e) zák. č. 229/1991
Sb., když v citované právní normě není stanoveno, že nelze vydat
takový pozemek, který byl sportovištěm až po přechodu na stát.
Námitka stěžovatelky, týkající se montované haly postavené
u sportovního zařízení, je nedůvodná, neboť stavba podle
stavebního zákona vzniká až její kolaudací.
Závěrem pak krajský soud konstatuje, že při rozhodování
vycházel z odborného posouzení příslušného stavebního úřadu
a zabýval se pouze zákonností vydaného rozhodnutí orgánu veřejné
správy. Napadeným rozsudkem nemohlo dojít k zásahu do práva
stěžovatelky podle čl. 11 odst.1 Listiny, neboť citovaný článek
chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený
nárok na ně. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci restitučního
řízení měli rovné postavení a stěžovatelka na svých procesních
právech nebyla nijak zkrácena, navrhuje krajský soud zamítnutí
ústavní stížnosti.
Jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřila obec
H. P., která ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka požádala
o vydání dřívější pozemkové parcely dle pozemkové knihy č. 858,
nyní stavební p.č. 190, p.č. 862/2 (hřiště) a přilehlých parcel č.
862/3 a 862/1, ze které byla nově vydělena vydaná p.č. 862/4.
Předmětné pozemky získali rodiče stěžovatelky jako příděl, pozemky
však neobdělávali, protože se jednalo o neúrodné, hůře přístupné
plochy a z těchto důvodů je také darovali státu. Obec na svůj
náklad plochy pozemků vyrovnala vysokou navážkou a rozhodla se na
těchto ladem ležících parcelách vybudovat sportovní areál.
Jak dále uvádí tento vedlejší účastník, pozemky byly
stěžovatelce bez úspěchu nabídnuty k odkoupení před zahájením
restitučního řízení, ale stěžovatelka jako důchodkyně o ně
nejevila zájem až do doby, kdy vedoucí z Ústředního domu pionýrů
a mládeže J. Fučíka, kteří lokalitu znali z letních rekreací,
v zastoupení JUDr. L., bezohledně využili nevědomosti místních
restituentů, když podvodem a bez vědomí obce získali za směšnou
cenu do svého vlastnictví menší, atraktivní parcelu sousedící
s hřištěm, na níž se nachází parkoviště. Tato parcela byla vydána
Pozemkovým úřadem v Jindřichově Hradci bez vědomí obce, a to
přesto, že tvoří součást sportoviště.
Obec H. P. dále uvádí, že hluboce nesouhlasí s intrikami,
podrazy a nepravdami, na jejichž základě již část sportoviště byla
vydána a znepokojuje ji, že by mohlo dojít k situaci, kdy by byly
vydány pozemky, na nichž se v současné době nachází hřiště na
košíkovou, malé parkoviště a část veřejného osvětlení
s elektrickým rozvaděčem. Navrhuje proto, aby stěžovatelce
požadované pozemky nebyly vydány, ale byly jí nabídnuty pozemky
náhradní, a to včetně pozemku již vydaného.
Jako další vedlejší účastník se k návrhu vyjádřila TJ Sokol
H. P., která uvedla, že souhlasí zcela s rozhodnutím Okresního
úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci a s potvrzujícím
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ostatní vedlejší
účastníci se k návrhu nevyjádřili.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, se zjišťuje, že tento
soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelky ( dříve
navrhovatelky) proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového
úřadu v Jindřichově Hradci tak, že citované rozhodnutí pozemkového
úřadu potvrdil.
V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že pozemkové
parcely přešly z právních předchůdců stěžovatelky na stát
v r.1974 na základě smlouvy o darování a je tedy dán restituční
titul ve smyslu §6 odst.1 písm.h) zák.č. 229/1991 Sb. v platném
znění.
Současný stav předmětných pozemkových parcel dokládají
písemné operáty Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne
6.10. 1993, zakázka č. 2950/638 a geometrický plán ze dne 10.5.
1995, č. plánu 162-56/95. Krajský soud dále konstatoval, že
napadeným rozhodnutím orgánu veřejné správy nebylo přiznáno
vlastnické právo k části parcel dle pozemkové knihy č. 858,
stavební parcela č. 83 a p.č. 1089. Z této pozemkové parcely bylo
vytvořeno několik parcel o celkové výměře 1,8286 ha. Rozhodnutí
napadené opravným prostředkem však řešilo restituční nárok
stěžovatelky pouze u p.č. 206 a 220 dle katastru nemovitostí.
Další parcely vytvořené z dřívější parcely dle PK tímto
rozhodnutím řešeny nejsou. Shora citované p.č. 220 a 206 jsou
dotčeny stavbou silážního žlabu a dalšími vedlejšími plochami,
když touto stavbou byly zastavěny po přechodu nemovitosti na stát,
jak vyplývá ze stavebního i kolaudačního rozhodnutí. Stavby na
citovaných parcelách nelze podřadit pod stavbu jednoduchou ani
drobnou a z přiložených geometrických plánů je zřejmé, že tato
stavba zasahuje i do dalších pozemků, které právním předchůdcům
stěžovatelky nenáležely.
Tyto okolnosti proto brání vydání zastavěných pozemků p.č.
206 a 220 k.ú. H. P. podle ustanovení §11 odst.1 písm.c) zák.č.
229/1991 Sb. Pokud navrhovatelka žádala o vydání celé p.č. 1089,
z níž shora citované pozemkové parcely vznikly, pak překážkou
vydání je jejich zastavěnost. Tentýž závěr dovodil krajský soud
i v případě p.č. 858 dle PK, jejíž část je zastavěna montovanou
halou.
Pokud se týká nově vytvořené p.č. 862/1, pak soud zjistil, že
tato parcela byla rozdělena na základě stanoviska Městského úřadu
- stavebního úřadu v Jindřichově Hradci tak, že došlo k vytvoření
dílčí p.č. 862/4. Tato parcela byla stěžovatelce vydána, neboť
stavební úřad neshledal její návaznost na sportovní areál.
Z geometrického plánu ze dne 10.5. 1995, zakázka č. 862-56/95,
zpracovaného na zaměření sportovního areálu pak soud dovodil, že
ostatní pozemkové parcely požadované stěžovatelkou nelze vydat,
neboť byly zastavěny sportovním zařízením vzniklým před 1.10.
1976.
K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 153/96,
s připojeným spisem Okresního úřadu - pozemkového úřadu
v Jindřichově Hradci, ze kterého zjistil, že okresní úřad
- pozemkový úřad vydal dne 25.1. 1996 rozhodnutí, sp. zn. PÚ
343/96-12/STE, kterým rozhodl podle ustanovení §9 odst.4 zák.č.
229/1991 Sb. tak, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba, není
vlastnicí nemovitostí v k.ú. H. P., dle katastru nemovitostí,
p. č. 190 - stavební plocha, p.č. 862/2- ostatní plocha, p.č.
862/3- ostatní plocha, p.č. 862/1- ostatní plocha, vytvořené
z pozemkové parcely dle pozemkové knihy č. 858 a dále stavební
plochy č.p. 105 a rovněž p.č. 206 a 220, vše stavební plochy,
vytvořené z parcely dle PK č. 1089. Citované rozhodnutí správní
orgán odůvodnil tak, že stěžovatelka byla na základě předložených
dokladů uznána oprávněnou osobou podle §6 odst.1 písm.h) zák.č.
229/1991 Sb. Pokud se týká pozemkové parcely č. 1089, respektive
její části, pak dovodil, že na těchto parcelách č. 206 a 220 jsou
vybudovány zemědělské účelové stavby, v daném případě se jedná
o stavbu silážního žlabu a jímky, které byly dokončeny
a kolaudovány v roce 1987. Pokud se týká parcely stavební plochy
č. 83, tato byla rovněž zastavěna objektem, který je součástí
základní školy H. P..
V současné době se na p.č. 858 dle PK nachází sportovní
zařízení, které bylo zřízeno před 1.10. 1976. Jedná se o fotbalové
hřiště, včetně přilehlých prostor, montované obezděné haly
a veřejné osvětlení s přístupovými prostorami.
Podle připojeného vyjádření Městského úřadu - stavebního
úřadu v Jindřichově Hradci byla z p.č. 862/1 oddělena geometrickým
plánem p.č. 862/4, která byla stěžovatelce rozhodnutím pozemkového
úřadu ze dne 5.6. 1995, č.j. PÚ 2455/3855/95-209/STE, vydána. Toto
rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4.10. 1995, č.j. 10 Ca 405/95-22.
Zbývající část p.č. 858 nebyla stěžovatelce vydána z toho
důvodu, že je částečně zastavěna objekty sportovního zařízení a ve
zbytku výměry se nachází prostory, které bezprostředně souvisí
s provozem sportovního zařízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala opravný prostředek
stěžovatelka a uvedla, že tvrzení správního orgánu, ohledně
nemožnosti vydání předmětných parcel, se nezakládá na pravdě, když
objekty sportovního zařízení jsou přístupné z veřejné cesty
a nepotřebují tedy další přístupové prostory a pokud se týká
zemědělských staveb, tyto nebrání zemědělskénu využívání pozemků,
na něž uplatnila nárok. Navíc konstatovala, že vyjádření Městského
úřadu - stavebního úřadu v Jindřichově Hradci je účelové
a nevztahuje se ke všem požadovaným pozemkům, zahrnutým v návrhu
na vydání podle zák.č. 229/1991 Sb.
Z identifikace parcel a přiložených geometrických plánů
vyplývá, že na pozemku p.č. 1089 byly vybudovány zemědělské
stavby, které byly řádně kolaudovány, avšak tyto stavby zasahují
rovněž částí své zastavěné plochy do p.č. 1172, jejíž vlastnicí
stěžovatelka, respektive její právní předchůdci, nikdy nebyla.
Je nutno se proto zabývat zásadní otázkou, zda existuje
překážka vydání pozemků podle §11 odst.1 písm.c), e) zák.č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že
restituční předpis č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
preferuje naturální restituci před vydáním náhradních pozemků, je
povinností soudu zabývat se tvrzeními povinné osoby a nadevši
pochybnost prokázat, že požadované pozemky nelze vydat s ohledem
na překážky bránící vydání uvedené v ustanovení §11. Obecný soud
se proto nemůže spokojit pouze s neověřenými tvrzeními povinných
osob o nemožnosti vydání, neboť tento postup je v rozporu se
zásadami spravedlivého procesu podle čl.36 odst.1, 2 a čl. 38
odst. 2 Listiny, jakož i v rozporu s čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Za situace, kdy soud vycházel při posuzování otázky překážky,
dané ustanovením §11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb., pouze
z tvrzení povinných osob o nemožnosti vydání pozemků a ze zcela
nedostatečného vyjádření místně a věcně příslušného odboru
výstavby, které se navíc týkalo možnosti vydání části pozemkové
p.č. 862/1, nelze tento postup mít za odpovídající jak hlavě páté
o.s.ř., tak i shora citovaným článkům Listiny a Úmluvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích již ve svém rozhodnutí ze
dne 21.7. 1994, č.j. 10 Ca 216/94-15, konstatoval, že
z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, že fotbalové hřiště vzniklo
na p.č. 862/2 před r.1976. Zároveň však dovodil, že ve vztahu
k tomuto hřišti a jeho doplňkovým zařízením je nezbytné si vyžádat
stanovisko stavebního úřadu v tom smyslu, zda skutečně všechny
požadované pozemky jsou dotčeny sportovním zařízením. Rovněž
u nevydávané p.č. 862/1 tento soud dovodil nutnost odborného
posouzení stavebního úřadu k jejímu případnému využití pro
zemědělské účely, anebo zda sportovní zařízení na něm se
nacházející tvoří překážku jejího vydání. Tentýž požadavek vznesl
krajský soud i v souvislosti s pozemkem, na němž je postavena
montovaná hala, jejíž výstavba byla podle předloženého stavebního
povolení zahájena před převzetím tohoto pozemku státem a byla
označena v tomto dokladu jako zastřešení tanečního parketu.
Tímto svým právním názorem krajský soud zavázal k doplnění
řízení příslušný správní orgán, když uvedl, že teprve poté bude
možno jednoznačně prokázat, zda požadované pozemky lze vydat,
anebo zda tomu brání ustanovení §11 odst.1 písm.e) zák.č.
229/1991 Sb. Ze správního spisu Okresního úřadu - pozemkového
úřadu v Jindřichově Hradci lze zjistit, že předmětné pozemky nelze
vydat (ve vztahu k p.č. 858 dle PK), neboť bezprostředně souvisí
s provozem sportovního zařízení, ale nelze již zjistit, o jaké
doklady se tento správní orgán opíral ve svých skutkových
i právních závěrech, když požadovaný odborný posudek odboru
výstavby ze dne 3.11. 1994 pouze uvádí, že ke sportovnímu areálu
nejsou zachovány doklady, a proto v návaznosti na znění §104
zák.č. 50/1976 Sb., areál včetně montované haly je určen k účelu,
pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybaven. Toto
konstatování stavebního úřadu však neodpovídá skutkovým i právním
závěrům obsaženým v odůvodněních, jak správního rozhodnutí, tak
i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Ústavní soud má za to, že soud se v přezkumném řízení
v podstatě spokojil s vyjádřeními povinných osob, aniž trval na
respektování svého právního názoru, vysloveného v předchozím
zrušujícím rozsudku.
Pokud soud sám nedoplnil v této věci dokazování, jak mu to
umožňuje ustanovení §250q odst.1 občanského soudního řádu,
a spokojil se pouze s dílčím stanoviskem odboru výstavby, pak
tento průběh řízení nepřispěl k objektivnímu posouzení dané
situace a k vyjasnění tvrzení sporných stran.
Důslednější postup soudu by byl na místě rovněž z toho
důvodu, že řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu, ve
správním soudnictví je řízením jednoinstančním. V případě, že by
soud dospěl k závěru, že rozsah potřebného dokazování by přesáhl
meze přezkumného řízení, pak by bylo jeho povinností správní
rozhodnutí znovu zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k doplnění
řízení.
Průběh řízení před obecným soudem neodpovídal čl. 36 odst.1,
2 a čl.38 odst.2 Listiny, jakož i čl.6 odst.1 Úmluvy, a proto
nezbylo než napadený rozsudek zrušit a ústavní stížnosti zcela
vyhovět, i když z jiných důvodů než na které poukazovala.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. března 1998