ECLI:CZ:US:2009:2.US.2689.09.1
sp. zn. II. ÚS 2689/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. I. B., zastoupeného JUDr. Václavem Koreckým, advokátem Advokátní kanceláře JUDr.Václav Korecký a Mgr. Radek Chaloupka, se sídlem v Plzni, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 320/2009 ze dne 12. srpna 2009, a usnesení Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 146/2005 ze dne 15. ledna 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 2) Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dvakrát k poštovní přepravě dne 16. října 2009 se
stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž bylo usnesením
soudu prvého stupně rozhodnuto, že předsedkyně senátu Mgr. Michaela Řezníčková
není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, a usnesením soudu
druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost. Stěžovatel
namítá, že uvedená usnesení ve vztahu k jeho osobě ve své výrokové části porušují čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti rekapituluje, že při hlavním líčení konaném dne 15. července
2009 navrhl vyloučení předsedkyně senátu Mgr. Michaely Řezníčkové, pro pochybnosti
o její nestrannosti. Podstatou návrhu byla skutečnost, že od března 2009 zveřejnila v
novinách a na internetu celou řadu rozhovorů, ve kterých se opakovaně vyjádřila k
průběhu procesu a naznačila svůj názor i na výsledek. Konkrétně se tak mělo stát čtyřmi
články, které stěžovatel podrobně rozebírá, stejně jako obsáhle rozvádí obsah
rozhodnutí obecných soudů a svých podání. V těch byla námitka podjatosti opřena dále
i o skutečnost, že se uvedená soudkyně neformálně stýká se státním zástupcem a
policistou činnými v dané věci. Dovolává se právního názoru obsaženého v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Nd 310/99 ze dne 15. září 1999 (SbNS 2000, 3: 132 – Rt
14/2000). Za podstatu ústavní stížnosti označil to, že obecné soudy vyložily §30 odst. 1
trestního řádu ústavně nekonformním způsobem. Z tohoto zákonného ustanovení totiž
rozhodně nevyplývá povinnost účastníků trestního řízení, aby právně perfektním a
pochybnosti nevzbuzujícím způsobem prokázali, že je soudce proti nim podjatý. Na
účastnících řízení lze spravedlivě požadovat toliko vznášení takových důvodů a
argumentů, z nichž vyplývají pochybnosti o tom, že konkrétní soudce nemůže nestranně
rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, již se úkon přímo týká, nebo
pro poměr k jinému orgánu. Zákonodárce formulací tohoto ustanovení vyjadřuje
okolnost, že „podjatost“ soudce může být i obtížně prokazatelným subjektivním
vztahem k projednávané věci nebo osobám, jichž se řízení týká. Má za to, že články
publikované ve sdělovacích prostředcích, pokud se v nich soudce vyjadřuje k meritu
projednávané věci, hodnotí provedené důkazy a naznačuje ještě před skončením
dokazování své závěry v otázkách viny obžalovaných, jak tomu je v posuzovaném
případě nejen u stěžovatele ale i u dalších obžalovaných, hodnoceny v souvislosti s tím,
že v konkrétním případě bylo proti soudkyni vedeno kárné řízení pro porušení jejích
zákonných povinností, za což byla také kárně postižena, jsou nepochybně skutečnostmi,
které nutně vyvolávají pochybnosti o nestranném rozhodování v dalším průběhu
procesu.
3. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své
rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti
soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu
samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán
opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu
na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu
identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k
pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11,
sp. zn. II. ÚS 475/99, N 186/16 SbNU 321; aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě
soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností
soudcovského rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 26/2000, U 4/17 SbNU 365), či
objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které
mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti
soudce (srov. sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533).
4. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve
věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za
validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se
nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je
jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou
existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce
disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z
projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah
soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a
intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen
nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud
pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala
na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B.:
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).
5. Je také možno připomenout, že námitku podjatosti podobnou té, která je důvodem
nynější ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval už v usnesení sp. zn. II. ÚS 3164/07 ze
dne 22. ledna 2008. Tehdy Ústavní soud uvedl, že pochybnosti o nepodjatosti nemohou
být dány tehdy, pokud média otisknou tvrzení, jimiž zkreslila skutečné vyjádření
soudce, jinak řečeno pokud uveřejnila něco, co soudce sám neřekl, nebo pokud
zveřejněná informace neodpovídá smyslu toho, co soudce ve skutečnosti prohlásil. Ani
v nyní posuzovaném případě nemá Ústavní soud důvod na tomto postoji nic měnit.
Přičemž rozhodnutí obecných soudů je založeno právě na skutečnosti, že v otištěných
rozhovorech, jež předsedkyně senátu soudu prvého stupně sama neiniciovala, došlo ke
zkreslení jí podaných informací. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje
s obecnými soudy v hodnocení informačních pramenů předmětných článků, přitom
sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS
294/95, N 63/5 SbNU 481).
6. Pokud jde o styky uvedené soudkyně s osobami zastávajícími funkce veřejné žaloby
akceptuje Ústavní soud názor, že v případě dlouhodobého působení určitých osob
v různých složkách justičního systému na území okresního města je přirozené, že mezi
těmito osobami dochází postupně i k jiným než ryze procesním vazbám. Existenci
těchto vazeb však nelze samo o sobě považovat za důvod k pochybnosti o podjatosti
soudce. Byl-li by opačný názor doveden ad absurdum, tak by bylo nutné pohlížet jako
na podjaté na všechny soudce déle působící v trestní agendě u určitého okresního soudu
pro jejich vztahy s tamtéž působícími státními zástupci, policisty a obhájci. Argumenty,
jež stěžovatel nad rámec této skutečnosti na adresu uvedené soudkyně namítal, jsou pak
na úrovní ničím nepodložených domněnek. Proto v rozporu s názorem stěžovatele lze
považovat za ústavně souladné, že se s nimi obecné soudy neztotožnily.
7. Ze všech shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních
práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu