ECLI:CZ:US:2004:2.US.27.04
sp. zn. II. ÚS 27/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. N. a 2) L. N., obou zastoupených JUDr. P. T., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2003, sp. zn. 10 Co 454/2003, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2003, sp. zn. 10 Co 454/2003, kterým byl k jejich odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 3. 2003, č. j. 15 C 43/2001-149, a tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Stěžovatelé namítají, že soudy neprovedly všechny jimi navrhované důkazy, nevypořádaly se s rozpory mezi dvěma v řízení vyhotovenými znaleckými posudky, a proto soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Namítají s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, že soudy nebyly oprávněny přezkoumávat provedené stavební řízení, tedy v daném případě stavebním úřadem akceptované ohlášení stavebních úprav. Konečně se podle stěžovatelů soudy nevypořádaly s námitkou stěžovatelů, že vydrželi právo odpovídající nájmu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 15 C 43/2001, Ústavní soud zjistil, že se v tomto řízení Ing. J. a D. S., jako vlastníci domu, domáhali po stěžovatelích vyklizení jedné místnosti v domě, kterou měli stěžovatelé užívat bez právního důvodu. Po provedení všech v řízení navržených důkazů bylo rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 9. 1996, č. j. 15 C 99/96-12, žalobě zcela vyhověno, neboť soud neshledal existenci převzetí jakéhokoliv závazku ze strany žalobců vůči stěžovatelům ohledně užívání předmětné místnosti. K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 1997, č. j. 10 Co 912/96-15, rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud dospěl k závěru, že přičleněním předmětné místnosti k bytu stěžovatelů vzniklo stěžovatelům k této místnosti platné užívací právo, které bylo změnami zákonů transformováno na nájem. Dovolání žalobců bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, č. j. 2 Cdon 1277/97-31, zamítnuto, poněvadž dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným. K ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud rozsudek dovolacího soudu zrušil nálezem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 211/98. Dovodil, že se obecné soudy vůbec nezabývaly tím, zda předmětná místnost byla způsobilá ke sloučení podle tehdy platného §56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Uvedl, že nelze akceptovat možnost slučovat byty v sousedních nemovitostech bez důsledného vyřešení všech v úvahu přicházejících právních vztahů. Vyjádřil závěr, že k předmětné místnosti nemohlo vzniknout právo osobního užívání a tím ani k jeho transformaci na nájem konkludentním jednáním. Na základě tohoto nálezu Ústavního soudu byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2000, č. j. 26 Cdo 2517/2000-52, zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení a rozhodnutí. Ten rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 10 Co 31/2001-56, zrušil rozsudek soudu prvého stupně s odůvodněním, že shledal původní odvolání stěžovatelů důvodným i v této procesní situaci, protože soud prvého stupně neřešil otázku, zda stěžovatelům nevzniklo vůči původnímu vlastníku nemovitosti, ve kterém se předmětná místnost nachází, jiné právo místnost užívat. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 9. 2001, č. j. 15 C 43/2001-84, žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že v důsledku porušení právních předpisů ze strany příslušných orgánů při rozhodování o stavebních úpravách předmětné místnosti, nemají stěžovatelé oprávnění předmětnou místnost užívat. K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2001, č. j. 10 Co 790-97, rozsudek soudu prvého stupně znovu zrušen. Odvolací soud shledal, že nebyly provedeny takové důkazy, které by odůvodňovaly skutkové závěry soudu prvého stupně. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce v otázce povahy předmětné místnosti a jejího sloučení s bytem stěžovatelů, bylo rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 3. 2003, č. j. 15 C 43/2001-149, žalobě znovu vyhověno. K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2003, č. j. 10 Co 454/2003-172, rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, označil svůj rozsudek, napadený ústavní stížností, za správný. Ing. J. S. a D. S. se vzdali postavení vedlejších účastníků řízení.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud dále připomíná, že v této věci již jednou rozhodoval, a to nálezem ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 211/98, kterým zaujal ve věci zásadní právní stanovisko, použitelné i po dalším řízení provedeném obecnými soudy, které nehodlá měnit, a proto na toto své rozhodnutí odkazuje.
V posuzované věci bylo obecnými soudy na základě návrhů účastníků řízení zajištěno dostatečné množství důkazů pro ten skutkový a právní závěr ve věci, který byl obecnými soudy učiněn. Pokud se týče stěžovateli navrhovaného a soudem prvého stupně neprovedeného doplnění znaleckého posudku o vyjádření, proč soudem ustanovený znalec, Ing. J. L., hodnotil charakter předmětné místnosti odlišně od tvrzení, uvedeného ve znaleckém posudku zpracovaném Ing. V. P. pro potřeby převodu nemovitosti, nepochybně zde došlo k procesnímu pochybení soudů obou stupňů, když se s tímto návrhem nijak nevypořádaly. Vzhledem k povaze a omezenému významu takto navrhovaného důkazu však nemohlo jeho případným provedením dojít ke změně skutkových zjištění, a proto tímto pochybením nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Totéž platí ohledně návrhu stěžovatelů, aby žalobci předložili pasport bytu ohledně předmětné místnosti, který byl sice soudem prvého stupně zamítnut, ale v ústavní stížností napadených rozsudcích nebylo zamítnutí tohoto důkazního návrhu nijak odůvodněno.
Přiměřeně totéž platí o námitce, že se soudy nevypořádaly s námitkou vydržení práva odpovídajícího nájmu předmětné místnosti ze strany stěžovatelů. V té souvislosti však Ústavní soud zdůrazňuje, že vydržení je právním institutem, vztahujícím se k právům věcným a nikoliv závazkovým, přičemž nájemní vztah nepochybně závazkovým vztahem je. Proto k vydržení práva nájmu předmětné místnosti ze strany stěžovatelů nemohlo ani teoreticky dojít.
Pokud se týče námitky nepřípustnosti přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy mimo rámec správního soudnictví, tak tuto nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Ze současné ústavně konformní judikatury obecných soudů sice na jedné straně vyplývá povinnost zmíněná stěžovateli, ovšem tato povinnost je prolomena povinností soudů v civilním řízení zkoumat případnou nicotnost (nulitu) správních aktů (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 9/99). O takový případ v posuzované věci jde. I podle právních předpisů, platných v době slučování předmětné místnosti do bytu stěžovatelů v případě, že by při provádění zamýšlené činnosti (která nebyla udržovací prací), mohlo dojít k ovlivnění stability a požární bezpečnosti stavby, bylo nutné provést stavební řízení završené stavebním povolením s následnou kolaudací. K takovému postupu nedošlo, ačkoliv vybourání dveří do nosné zdi v předmětné místnosti nepochybně zákonnou dispozici nutnosti provedení stavebního řízení naplňovalo. Proto pokud se vůbec dá uvažovat o souhlasu Odboru územního plánování a architektury Městského národního výboru v Karlových Varech ze dne 14. 4. 1989, č. j. ÚPA/1282/89/Bu-332.1, jako o správním rozhodnutí, jedná se pro absenci zákonného postupu vedoucího k jeho vydání o paakt. Jako s takovým s ním pak mohlo být ústavně konformním způsobem nakládáno tak, jak to učinily obecné soudy. Nadto zmiňovaným souhlasem nemohlo dojít k oddělení předmětné místnosti od nemovitosti, ve které se nachází (a která je samostatnou věcí), a k jejímu přičlenění k vedlejší nemovitosti, ve které se nachází byt stěžovatelů.
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, které bylo napadeno ústavní stížností, došlo k porušení jakéhokoliv základního práva zaručeného stěžovatelům ústavním pořádkem, když zmíněná procesní pochybení nebyla takového zásahu schopna. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrh na vyloučení odkladného účinku je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, jak je uvedeno shora, byl tím odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu