ECLI:CZ:US:2016:2.US.2708.16.1
sp. zn. II. ÚS 2708/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. U., t. č. Věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Korunní 957/35, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 10 To 75/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 6 Tdo 526/2016-23, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozhodnutím vrchního soudu (a předtím Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 1 T 7/2015) byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle ustanovení §20 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl nyní napadeným rozsudkem vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem (dále mu byl také uložen trest propadnutí blíže specifikovaných věcí).
2. Soudy po zhodnocení všech důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel spáchal trestnou činnost, z níž byl obžalován, přičemž odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou v naprostém souladu se všemi podstatnými skutečnostmi vyplývajícími z řádně a zcela důsledně provedených reálně dostupných důkazů a jsou založena na přesvědčivých a logických úvahách nalézacího soudu, s nimiž se vrchní soud plně ztotožnil, a proti kterým neuplatnil žádné relevantní výhrady stěžovatel ani státní zástupce. Zároveň však vrchní soud zrušil výrok soudu I. stupně o trestu, kdy shledal naprosto opodstatněnou výhradu státního zástupce, uplatněnou v podaném odvolání, že nalézací soud patrně zcela nedocenil konkrétní závažnost spáchané trestné činnosti, byť ve formě přípravy, pokud stěžovateli uložil podmíněně odložený trest odnětí svobody. Proto uložil stěžovatelovi výměrou odpovídající a přiměřený, ovšem výrazně důraznější, zákonným podmínkám odpovídající nepodmíněný trest odnětí svobody. Uvedl přitom, že při rozhodování o trestu postupoval stejně jako soud I. stupně podle zákonných hledisek rozhodných pro ukládání trestu a vycházel ze správných zjištění nalézacího soudu ohledně všech okolností a skutečností v tomto směru významných, které toliko důsledněji v těchto intencích zhodnotil.
3. Dovolání stěžovatele nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že stěžovatelovi nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na okraj přitom dodal, že stěžovatelovi byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (nepodmíněný trest odnětí svobody na osm až patnáct let).
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, právo na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu, princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásadu legitimního očekávání garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 a v čl. 90 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve výši trestu, který mu byl uložen napadeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž dotčený výrok o trestu považuje (s poukazem na diametrálně odlišné rozhodnutí soudu I. stupně a naprostý nedostatek odůvodnění rozsudku odvolacího soudu co do odlišného posouzení otázky výměry uloženého trestu odnětí svobody) za projev zjevné libovůle odvolacího soudu. Takto prý vrchní soud zcela zásadní a diametrálně odlišnou změnu výroku o stěžovateli uloženém trestu odnětí svobody odůvodnil zcela lakonicky jediným odstavcem, kdy neuvedl ani žádné zákonné hledisko pro stanovení výše trestu. Zároveň vůbec nebral do úvahy osobu stěžovatele, jeho poměry a ani účel uloženého trestu, kdy v jeho úvaze jednoznačně převážila represivní složka před složkou preventivní. Podobně se nezabýval hodnocením konkrétních podmínek pro ukládání trestu, a to ani z hlediska principů přiměřenosti trestních sankcí či individualizace trestu. Rozsudek vrchního soudu pak stěžovatel vnímá i jako naprosto překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí. Do vynesení odvolacího rozsudku totiž údajně neměl on ani jeho obhájce jakýkoliv důvod předpokládat (byť ve věci podal odvolání státní zástupce), že by se stěžovatelovo postavení mohlo oproti rozsudku nalézacího soudu výrazně zhoršit. Proto také očekával, že ať už bude rozhodnutí odvolacího soudu jakékoliv, bude důsledně respektovat požadavky na jeho odůvodnění tak, aby se jednalo o rozhodnutí nejen zákonné, ale především souladné s elementárními principy práva na spravedlivý proces. Stěžovatel také namítá, jakým způsobem vyřídil Nejvyšší soud jím podané dovolání, kdy soudí, že dotčené rozhodnutí dovolacího soudu nereflektuje závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, dle něhož je každá námitka porušení ústavních práv podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (a stěžovatel takto výslovně namítal porušení práva na spravedlivý proces).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle napadá především druh a výši trestu, který mu byl uložen rozsudkem vrchního soudu. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119); všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
8. Žádné takovéto pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelovi byl totiž uložen trest v rámci trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným, kdy navíc uložený trest byl ještě pod dolní hranicí této trestní sazby stanovené v trestním zákoníku. V tomto ohledu tedy vrchní soud plně respektoval zásadu zákonnosti ukládaného trestu a zároveň (jak vyplývá z jeho rozhodnutí), přihlédl též k relevantním okolnostem týkajícím se především dotčené trestné činnosti, kdy plně v souladu s jeho diskrecí, jíž disponuje, dospěl k závěru, že podmíněný trest odnětí svobody by byl pro pachatele takto závažné trestné činnosti (byť ve stádiu přípravy) neúměrný. Pokud se pak týče odůvodnění napadeného výroku o trestu, musí Ústavní soud souhlasit se stěžovatelem, že to sice je poměrně stručné, zároveň však Ústavní soud vyzdvihuje, že základní důvody, pro které byl stěžovateli uložen shora uvedený trest, jsou z rozsudku vrchního soudu dostatečně seznatelné (viz s. 8-9 napadeného rozsudku). Z tohoto odůvodnění tohoto rozhodnutí lze navíc dovodit, že soud při ukládání trestu stěžovatelovi vyšel z odvolání státního zástupce, které měl stěžovatel k dispozici a na něž mohl v průběhu odvolacího řízení reagovat, pročež nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že by pro něj bylo rozhodnutí vrchního soudu ve výroku o trestu neakceptovatelně překvapivé.
9. Pokud pak stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým Nejvyšší soud vyřídil jím podané dovolání, Ústavní soud konstatuje, že ani tímto rozhodnutím nebyla porušena tvrzená práva stěžovatele. Nejvyšší soud v něm totiž posoudil námitku stěžovatele stran (ne)přiměřenosti uloženého trestu, přičemž dospěl k závěru, že jeho druh a výše byla uložena v souladu se zákonem a není tedy splněna podmínka přípustnosti dovolání, jež je v případě přezkumu výroku o trestu limitována, a není tak dán důvod pro jeho derogační zásah. Pokud přitom stěžovatel argumentuje, že dovolací soud nikterak nezohlednil, že v dovolání namítal zásah do jeho základních práv a svobod, Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že tento soud zvažoval, zdali nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dospěl však k závěru, že tak tomu není, přičemž nyní rozhodující senát v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám a zájmům obviněných. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak vyplývá z výše řečeného, uvedené nastalo též v případě stěžovatele, přičemž samotný jeho nesouhlas s napadenými rozhodnutími nelze zaměňovat za tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu